SCHLEMIHL. (II.)

„Stín mají všichni: rozumní i hloupí.

Malí a velcí, silní jako mdlí.

Stín má, kdo prodá, stín svůj má, kdo koupí,

stín práce má, má stín svůj pohodlí.

Stín svůj má rolník, jenž jde za svým pluhem,

stín svůj má dělník, jenž jde do dílny,

stín s tulákem jde, stín jde s dobrodruhem.

A myslitel má stín svůj nemylný.

Stín svůj má kramář, který veze zboží,

stín svůj má žebrák, který poprosí,

stín svůj má lichvář, který poklad množí,

stín stařenka, jež vyšla do rosy.

Stín svůj má vlkodlaků starešina,

jenž v krutý čas svůj vlastní dávil rod.

Stín svůj má ctnost a stín svůj má též vina.

Schlemihle, pověz: kde tvých květů plod?

Muž musí užít rukou svojich obou,

čin praví to, co slovem neřek’ si.

Tys šel však chmurný velikou svou dobou

se svojí přísnou, těžkou reflexí.

Co platno soudit lidi malodušné,

když tatáž chabost v tobě zakletá?

A jak chceš stačit v době svojí rušné

s krvavou ironií Hamleta?

Co platno mluvit, kárat, horlit, kázat,

když stín tvůj nelze, Schlemihle, tu zřít?

Je někde cesta, k předu vede, na zad,

leč, Schlemihle, je nutno prvý jít.

Slyšíš-li bouři burácet a skučet,

co čekáš, bloude? Pathos zázraků?

A mníš, že stačí vyrovnat tvůj účet,

napadl-li jsi něco bídáků?

Ten bídák stín má; v dál až stín ten padne.

Tvé oko hledat nemusí.

Padouchy láká, děsí muže řádné.

– Schlemihle, beze stínu jsi.“