Schovanka.

Jen jednu noc – a útlé mládí

kde ztrávila až v dnešní den,

kde měli ji tak vroucně rádi,

vstříc lásky zář jí nesli jen,

ty všechny drahé, zlaté tváře

naposled zítra u oltáře

spatří, by kam ji osud svál,

odešla na vždy od nich v dál.

Juž zítra? Ne, toť příliš záhy!

A přec, kdo tím jen vinen jest,

cit jiný, mocný v nové dráhy

že povznesl ji, v říši hvězd,

jímž její srdce okouzleno

a na vždy tomu zaslíbeno,

jenž zítra, láskou rozechvěn,

svou na vždy zvát ji bude jen?

Vše v duchu zří. Juž oba svoji –

leč pak to smutné loučení,

vůz připraven juž venku stojí,

a ona v bolném zachvění,

všem ruce tiskne, tváře líbá,

ty objímá a k těm se shýbá,

až starý pán, by slzy skryl,

by vozka, kyne, popílil.

Juž povoz hrčí – s Bohem, s Bohem!

Pak ještě šátků bílý mih, –

tam smutek chví se v oku mnohém,

a vůz již v známých alejích;

se stromů květy v cestu sněží,

jí nesou v pozdrav vůni svěží,

pak ještě z vlaku pohled zpět –

a navždy s drahým v jiný svět...

Jen jednu noc!... Vše v mrtvé tiši

juž v domě spí, jen ona bdí

a srdce mocný tlukot slyší,

když na bílý šat popatří,

v němž půjde zítra ku oltáři –

a venku v šer co hvězdy září,

jí třpytné slzy potají

v ten bílý hedváb padají...