Schovávej ty veršíky mé,

Schovávej ty veršíky mé,

dobře si je schovávej,

snad jich bude hromádečka,

do destiček si je dej.

Očísluj a ovaž stužkou

modrou nebo červenou;

nikdo, ani já jich nemám,

cetkou jsou, leč tvou, jen tvou.

Přijde čas, a odcestuji

bez kufrů a navěky.

Zpeněžíš pak ty mé verše,

strpěné snad bezděky.

Tvoje jsou, a lacino je

nevydávej napospas:

smlouvej, hrdli se a kupči.

(U huby jen brali nás.)

Ale pozor! Potom přijde

literární historik;

navštíví tě, přezkoumá vše,

pod mikroskop dá náš styk.

Že nám hvězdy plály v noci,

ve dne slunce svítilo,

zjistí, mnoho zjistí, všecko,

i to, čeho nebylo.

Je to nebezpečný člověk,

hlavně láskám básníků.

Hořká sousta pro ně chystá

v kritickém svém tyglíku.

V literární historii

tak se tedy dostaneš,

budeš v ní mít kapitolku:

S. K. N. a Lidka Š.

Ale Lidko, hrdá, sladká,

kterou já dnes mám tak rád,

velbloudice východních snů,

které spřádám nastokrát,

zevšední-li i tvé srdce

triviálním osudem,

provdáš-li se, ztloustneš, zhloupneš,

otrokyně s otrokem,

ó, pak raděj veršíky mé

spal a mlč a zapomeň...

Nač má jednou kudla něčí

řezat křehký, útlý peň,

který tajně kvet a voněl

v jediném snad srdci jen...

V jediném a beznadějně,

sladký-krutý, krutý sen.