SCHŮZE.

A řečník ohlášený uklonil se

a rozhlednuv se po nabitém sálu,

zkad páry očí vzpjaty byly k němu,

řeč zvolna začal. Po dvou, po třech větách

už cítil, že jdou mosty od úst jeho

do nitra posluchačů i vřelá milá

nálada rozlila se celým sálem

a každému tak povzneseně bylo,

jak k němu jen by řečníkův hlas mluvil,

a vše, co říkal, pro něho jen bylo.

Tu výraz dával němým dosud citům,

tu formu nejasnému přemítání,

tu myšlenečku do duše mu vsadil,

tu proved před ním pěkný slovní obrat,

jenž udivil jej jak skok akrobatův –

a když pak hlas ten vzrost a hřímat začal

tu jakby duši jeho, jež se denně

jak těžkopádná husa batolívá

po dvorku všedních starostí a útrap,

zdvih do povětří, nes ji v širou dálku

nad louky, lesy, kopce, do neznáma,

že dech se zatajil mu, že se cítil

být jiným, cizím sobě tvorem vyšším,

a blaženým, že ujít moh sám sobě –

a oči přivíraje obával se,

by nekles dolů – a tak letěl, letěl

na křídlech hlasu toho, až byl náhle

výš ještě zdvižen, aby rázem klesl

a posazen byl na sedadlo svoje...

A náhle vidí kolem sebe lidi

se zaníceným zrakem, žlutá světla,

řečníka, jenž si utírá pot s čela –

a tleskem dlaní přispívaje k bouři

pochvaly hřmící rozžhaveným sálem

děkuje takto za to povznesení,

za chvíli vytržení z denní šedě

a cítí, jak to všecko bylo krásné

a na rozkoš se těší schůze příští.