SCHWANTHALEROVI.

Uměna co pestré proudy duhy zlaté

Zemi kolem pásmem čarovným objímá,

Září nadějnou by srdce žalem jaté

Rozjařovalo se, ochladlé kde dřímá.

Kouzelný kde vřelý její dech zavívá,

Z mlhy viz tu skvělé stupovati ráje,

Pochována v hrobech minulost okřívá,

Tušení budoucí vonným vzduchem vlaje.

Vůlí zasvěcence tajna posvátného

Rozkvétají pouště, mrtví z hrobů vstanou; –

V jiný svět i věk se vznesa z pozemského,

Oplývá duch zblažen slastí nepoznanou.

Tobě, mistře slavný, bylo však dopřáno

Oblesk dávné slávy naší zpřítomniti,

Věkem zavátým co v prachu pochováno,

Praotce rekovské lze nám živé zříti!

Tys nám připnul hvězdy na ztemnělé nebe,

Hvězdy drahnou Čechův noc osvěcující,

By vnukové naši pohlédnouc za sebe,

Zář neoplakali navždy se kryjící!

Zbuzený by národ k blaženství novému

V tváře slavných otců zře se k slávě zbudil,

I se připravuje k skutku vznešenému,

K osvětě, vše podlé tísně by vypudil!

Tvým nechť pokynutím záhy se objeví

Budova nám celá, věky přečkající!

Věz, že v prsou českých díky neuleví

Za čin celý národ rozehřívající!

Tu hle! poutník tichý s sklopenou co hlavou

Na Slavín putuje blouzně v minulosti,

Tam pak k slávě mladík rozjitřený slávou

Čelo co vypíná vroucí toužebností:

Oněm všem lze vděčně po mistru se ptáti,

Slušnoť na ozdobu věku jim pomníti!

I s hrdostí na Tě budou vzpomínati,

I Tvé jméno ctěné z úst jich bude zníti.