[Scirocco] (I)

Je sladko sedět na pobřeží,

když v moři slunce plápolá,

na vlny zírat, kterak běží

v bezmezný obzor dokola –

je sladko zírat do únavy

na loď, jež do dálek se plaví,

a tkví tam téměř bez hnutí

jak pták, jenž svěsil peruti –

svým mořem to však moře zovu,

jež i s mou kostrou sobě hrá,

v němž neklid jen a neklid zrá

a které náhle bez okovů

se vztyčí, opře o skály

a vydá výkřik zoufalý!

Hoj, boro, moje bouře divá,

jak moh’ by na tě zapomnět!

V tvých mracích boj a vzpoura zpívá,

pod tebou praští celý svět!

A mraky s mračny jak se valí –!

Už všechno moře spolykaly,

– ó běda, kdo je v loďce sám! –

teď útokem se valí k nám –

a teď jak psi se na nás ženou,

jak turské vojsko... Zbraň a zbroj

jich zná jen povel na výboj –

hle, kterak šavlí vytasenou

kol v zahradách žnou hltavě

a bijí skály po hlavě!

Oj, téhle jízdy útok dravý

a mračen jekot sveřepý!

A obzor hřímá do té vřavy –

a každý blesk tě oslepí –

kraj celý jak by obři vzali

a s dlaně na dlaň překládali –

teď spadnem’ někam do hlubin,

v něž rozšklebil se země klín –!

Viz, slavná, naše strachy němé:

již pusť nás, pusť nás z objetí,

chcem vidět zase, slyšeti

a hlavně dýchat, dýchat chceme –!

Kam ke slunci však jezdci tví

se rozehnali v šílenství?

Ach, bouře, větry nad přímořím!

Vy, velké divy v rozletu!

Jak v živel svůj se ve vás nořím,

jen ve vás dýchám déle tu!

Váš svět hrou není pro mne klamnou –

vždyť i ten maestral3 otřásá mnou

a tak mnou nějak prochvívá,

jak žádná věc snad za živa,

že po břehu jdu jako ve chrám...

A jak se dívám do kraje,

jsem pták, jenž tady doma je...

Před hnízdem sedím, peří čechrám

a v světě velkých perspektiv

jsem poprvé snad po svém živ...!

Leč z větrů všech mne jeden vábí

a obzvlášť jímá hluboko,

v něm jak má duše vířila by –

to scirocco je – scirocco!

Slyš jeho zpěv, když vzduchem hvízdá,

to není bory prudká jízda –

slyš jeho buben, jeho hrom,

je kouzelného něco v tom:

ten buben taktem, taktem duní

a v taktu bouří vlny s ním

úderem plachým, nervosním,

co zatím s rolničkami tůní

děs jakýs tančí vírem v dál,

kde v taktu se kdos rozchechtal –!

A sáhni v moře: voda žhavá

ti stéká s prstů do písku –!

A cože praví tvoje hlava?

Jsou velké věci na blízku,

leč marně po nich zrak tvůj slídí,

to nejsou žádné věci lidí –

co vzduchem žhne a divně plá,

to věc je chladná, neteplá,

z níž jakoby se prsty kladly

na čelo tvé... V něm démon sám

teď povelel tvým myšlenkám,

by jako polní tráva svadly!

Oh, vzpamatuj se a to věz!

Toť scirocco, toť jeho běs!

Hle, jak ho plavci dobře znají!

Jen první závrať jala je,

již na paluby vybíhají,

kde plachet visí okraje,

a jak to stará moudrost žádá,

by vichru nevyhrála zrada,

hned vážou je a kotvu svou

hned hážou v hloubku neklidnou...

Z lodice na loď lano fičí,

tu chytne kolík, tam zas kruh,

něm vedle druha dře se druh,

až posléz dílo se tu tyčí:

Viz všechny lodi spoutané

a rozběsni se, satane!

Chichí – jak chichotá se něžně

daleko někde na moři:

– Nechte si, hlupci, holé stěžně! –

tak chechtá se a hovoří

a do bubínku lehce bije –

oh, jaká cizí melodie!

„Hej, plavci, což jste zšíleli?

Vždyť chlapík je to veselý –!“

Leč lodník dále s prací pílí

a znova kotvu přendává...

„To, pane, píseň skuhravá

a prozradí se každou chvíli,

nech vichr vichrem, domů pojď,

a bůh ať chrání naši loď!“

Však pohleď! V sledním okamžiku

loď jakás ještě připlula!

– U čerta, jářku, námořníku,

je to snad přízrak minula?

Takové lodi nikde není,

leč tam snad, kde vše bez modlení

se rodí, zrá a umírá

a Slunce koně zavírá –!

Ta filigránská stavba celá!

Ten dlouhý nosec na přídi,

kajuta zvláštní pro lidi

a záď – jak ta to vydržela,

že vlny na ni nevlétly

a s paluby vše nesmetly?

Je prkno tlusté na prst sotva –

a arbor4 jako tyčka je!

Je k smíchu žebřík z lan i kotva,

loď celá práce divná je...

Jen viz ten provaz, který právě

kdos hodil s lodi pohrdavě

tam na molo! – Hej, Tonko, chyť –

hej, chyť ho, Tonko – je to nit? –

Leč Tonko rychle lano váže

a s bárkou k lodi zatočí,

teď na palubu vyskočí,

plácne si na své silné paže:

Nuž jářku, hola, pantáti,

je třeba rychle jednati!

– Je scirocco tu! Jářku – hola!

Kde majitel či kapitán? –

do útrob lodi Tonko volá,

by pomohl, ač nepozván –

– Kde mužstvo? Což pak, chlapi, spíte

a neslyšíte, nevidíte?

– Hej, což snad větrem zahnána

přilétla yachta bez pána?

...V kajutě divné světlo bliká

po modrém, zlatém trámoví –

to div je, zázrak hotový...

toť jemná práce kouzelníka,

již neviděla hlava tvá...

A tam, tam v koutě – sedí dva...

– Hej, hola! – Ti dva klidně sedí,

jak na větvi dva havrani,

na zemi sedí, slova nedí

a tak jsou do hry zabráni,

že nevidí, jak Tonko stojí

a pokročit se náhle bojí,

jak přitiskl se ke stěně

a hledí téměř zděšeně:

Ti dva, ti dva tam karty kladou

– leč je to přelud nějaký? –

před sebou mají zlaťáky

a sloupky zlata dlouhou řadou –

tichoučko bafčí z čibuku

a klidně hrají, bez hluku...

A Tonko hledí, mne si oči,

leč zlato cinklo, blýsklo zas –

až s Tonkem kajuta se točí

a v hrdle mře mu předem hlas...

Vzduch zvoní zlatou melodií

a ti dva hrají, kouří, pijí –

a víno voní až je mdlo –

či voní to snad kadidlo?

Pod stropem vzácné zbraně visí,

tam handžár s rudým kamenem,

tam puška, jaké nezřel jsem,

ni praděd můj snad kdesi kdysi –

na zemi vzácná práce děv

koberec jako blesk a krev...

A Tonko hledí... Modro s nebe

jak dovnitř by se snášelo –

Modravé kouzlo jímá tebe –

a přilehá i na tělo –

jako když hedváb vzduchem šustí,

jako když vodopád se spustí

a pořád padá níž a níž,

kde ve tmě nic už nevidíš –

A zas to zvláštní zacinkání...

a ti dva sedí tiše dál –

z nich jeden zase zlato bral

a druhý nezlobil se ani –

A Tonko hledí – chtěl by říc’

cos nutného a nedí nic...

Kdo jsou ti dva? To těžko říci.

Leč Arnaut jeden jistě z nich –

má jejich lstivé ticho v líci

a kroj též z oněch podivných,

jež tam se nosí. Dracoun zlatý

pokrývá všechno přebohatý,

na hlavě sedí maličká

ze stříbra stkaná čepička –

leč lodi pán to není asi.

Prstenů více druhý má,

jenž pravou karty sejímá

a levou lehce přejel vlasy...

Toť on, toť on, toť lodi pán –!

A bože, vždyť to Konavljan!5

Kroj domácí toť! Nohavice

a bruclek, pás i košile,

jak v městech nenosí se sice,

leč v kraji všade na míle –

Jen tvář i obličej se liší.

Jsou vyzáblejší, bledší, vyšší –

však možná je to vždycky věc –

že je to přece našinec,

jenž pro švandu se světem vozí...

Však nyní volá povinnost!

Už nahleděl ses věru dost!

Slyš, kterak vichr bouří hrozí,

jak do okének prásk’ a vlít’!

Loď přece nutno zakotvit!

A Tonko náhle na vše zírá

s tím bohatýrským klidem svým,

s nímž od mládí ho prostá víra

vstříc vedla pracím odvážným, –

kdy pral se s mořem, živly všemi

a vítězem se vracel k zemi...

Ti budou hrát snad do noci,

však lodi třeba pomoci –!

Ti dřímou zdá se na polo...

Nuž rychle k dílu – aby snad

loď náraz moře nepopad’

a nemrštil jí na molo!

Nuž – na palubu rychle v rej!

A kde je mužstvo? – Hola, hej!

Kde spí ti darebáci shnilí?

Hoj – nikde není nikoho...?

Že by tu jen ti dva snad byli?

Toť věru míň než nemnoho –!

Má zavolat je, křiknout na ně?

Však sám to spraví odhodlaně

a sám pak – třeba dneska ne –

snad zlaťák za vše dostane...

A zlaťák, zlato – bože milý –

co toho bylo před nimi!

Snad nebe s všemi svatými

by čerti za to nakoupili –!

však dnu už hle – je na krátce –

hop – Tonko, rychle do práce!

A Tonko do díla se vrhá –

jež zmoci někdy nesnadno.

Však čert ví, proč se lano trhá

a kotva marně hledá dno –

i plachty jak by smluvily se

a vázat nikdy nedaly se –

a provaz běží jako had

kams do kouta se uschovat...

– Fí, na tu práci! – Tonko kleje,

však nepovolí v zápase,

zas zvedne kotvu, nedá se –

ji v moře vrhá, balvan kde je –

až po vší dřině nezbedné

loď přece klidně usedne...

A Tonko pot si utře s čela...

Co dělá panstvo v kajutě?

...Jak vešel, rázem zvedli čela...

a hledí nějak nehnutě –

Pán s čepičkou dál klidně kouří,

Konavljan divně oči mhouří –

(a zlato, zlato dole tam

je zas jak oheň, zas jak plam!)

– Co chceš tu, chlape ? – hlas tu zazní...

– Já zakotvil vám kocábku,

ač lana stojí za babku,

což nevidíte, hloupí blázni,

že scirocco je ve dveřích –

či na Sever že Jih se zdvih’?

Však panstvo čelo na smích vraští...

– U ďábla, pán dí – kde to jsem –

a po stehnech se rukou praští –

a jaká je to kolem zem?

Což hlupců břeh je venku právě,

jimž bázeň všechno mate v hlavě? –

– Jak... hlupců? – Bab spíš tedy snad,

že loď prý nutno uvázat? –

Jak liška Arnaut k oknu kráčí...

– Což tohle je vám bouřka již,

co odtud venku uvidíš?

Vždyť nad horami jen se mračí!

Chce nebe močit – to je vše –

a to se u vás vichrem zve? –

A Tonko stojí – bože v nebi! –

co povídají lidé ti?

Že kotvy není zapotřebí?

Že možno klidně seděti?

To praví ten, kdo doma zde je

a Tonkovi se v oči směje?

– Ty Konavljane, přec to znáš,

že čert dnes jede na sobáš! –

– Že dneska zrovna, nevím věru –

(já nepíšu si s peklem již,

vy snad tu máte k němu blíž)

a čí by čert zde bral si dceru? –

A Tonko stojí – divná věc –

je blázen on či oni přec?

Je vskutku venku ticho náhlé

a loď se sotva kymácí...!

Jen v dálce naříká kdos táhle,

jak zoufalé by při práci –

leč končí – smíchem Konavljana...!

– Nuž, dobrá! Loď je připoutána?

Zde vezmi starém po zvyku

za svoji práci, chlapíku,

ač, nevím, cos chtěl zachrániti! –

A Tonko hledí zmateně

na panstvo, zbraně na stěně,

na dlani zlaťák se mu třpytí...!

A takto praví lodi pán

vysoký, statný Konavljan:

– Chceš sloužit nám? Nuž dobrá, hochu,

my zdržíme se as dny tři,

můžeš nám, chceš-li, pomoc’ trochu,

(my vyplujeme pozítří)

ač práce u nás málo máme...

Leč když se spolu dneska známe –

nám pověz raděj, příteli –

kde hýří národ veselý

zde u vás, kam bychom snad zašli

a všechny dobré kumpány

z celého hnízda sezvány

my s tebou – s dobrým vínem našli?

Nech vítr větrem klidně být –

chcem’ junácky se pobavit! –

A Tonko hledí zmaten, žasne:

na dlani zase nový dar!

A teď je vše mu, vše mu jasné:

To převzácných je lidí pár,

co na život jak na špás patří

a s pijáky se rádi bratří –

Ti kdyby ke hře zasedli,

snad loď by prohrát dovedli –

i na čís kartu znamenanou –!

Zde zlatá kořist, jak ji shléd’,

se sama dere do klepet –

zde rozpaky jít musí stranou...

A chlap se pevně rozkročí

a vesele zří do očí:

– Tam pod jeskyní hospoda je

za nízkou zídkou ukrytá,

tam na housle nám písař hraje –

a tam vás večer uvítá

má chasa ráda s plným džbánem.

Té chase já jsem dneska pánem,

jak si ho mládež vyvolí –

Jsem první rybář v okolí,

jsem Tonko, jenž vám ruku dává,

na prahu svého domova...

Kéž naše víno pochová,

čím zmátla se tu moje hlava –

to vaše pořád voní mi

vůněmi příliš cizími...! –

– Nuž Arnaute, sem číši jednu!

Nuž – co mu říkáš, rybáři?

Však zvykem u nás dopít ke dnu!

To víno pijí císaři –!

Králové marně píšou o ně,

nebylo nikdy, nikdy pro ně!

Jak? Ještě jednu? Vydržíš?

Ta sklenka víc než jinde číš!

Nuž, jak ti chutná? Třetí srazí

ti všechen oheň v žilách zpět!

Tvé oko žhne – co praví ret?

Že víno pálí hned i mrazí?

Však víno to jen dobré je,

jež zamrazí i zahřeje!

– Jsi chlapík, třetí číš když nutna –

my našli, zdá se, siláka...

Nuž, jak ti naše víno chutná? –

– V něm divná kouzla nějaká,

leč naše také sílu svou má,

již lehce člověk nevyzkoumá.

Nuž – na shledanou za chvíli! –

...Leč kam se schody ztratily?

Po zlatých stupních Tonko stoupá

a zlatá jsou i lana teď...!

Jsou zlatá rahna – a jen hleď –

na zlaté vodě loď se houpá –!

Jsou zlatem mračna bohatá...

i Cavtat září do zlata...!