[Scirocco] (II)

A večer hospoda je plna –

ví bůh, kde všechen lid se vzal!

Jej – zdá se – jedna nesla vlna

a vyplivla, by mohla dál...

Je zastoupena Župa6 celá –

oh, jaká vřava, jaká mela!

Co všade pití, tabáku,

co lidí v kouře oblaku! –

A v kuchyni se ryby smaží!

To škombry, trupe,7 sardele!

Nuž pozor v práci, přátelé,

ať nějaká se nepřipraží!

Nuž vzhůru, Danko, hola hej –

sem talíř, víno, rybu dej!

A Danko běhá, shání, lítá,

je mžikem tu a mžikem tam...

Je známa jeho mrštnost hbitá –

– Toť hospodský – ti povídám!

On všechno vždycky po ruce má

a ryby má, když nikdo nemá,

a jeho víno každý den

to každý musí chválit jen –

zvlášť „pečené“ – to hřích je zrovna!

Je také dneska šenkuje...

– Sem pohár, Danko! – Hle, tu je!

Že se mu pranic nevyrovná?

Dál chválit Danka nebudu...

Zde chtěl bych umřít u sudu!

A Danko pořád lítá, shání,

a Tonko pořád za ním, s ním –

– Nos, Danko, nos! Než přijdou páni,

já tobě všechno zaplatím!

Na dveřích škrtni moje dluhy!

Zde jeden zlaťák a zde druhý!

Ty, písaři, nám pěkně hrej –

a zvláště – pak se k dílu měj!

A zříš-li, že se trochu motám,

hned starou píseň zanotuj,

již hrával prý už dědek tvůj:

„Vesel se, bratře, co tam – to tam!“

Hej, Danko! Slyš náš bujný smích:

Máš dosti vína ve sklepích? –

A písař hrá... A všechno zmlká...

On dítě dalekých je hor,

je divoch, oči má prý z vlka

a v prstech jeho vztek a vzdor

a nejraději sobě hrává...

To první píseň bývá – pravá

jak do pitky i do seče,

kde krev jak víno poteče –

že chlapi sedí, slova nedí

a tajně skučí s houslemi...

Oj, kterak hrá si se všemi!

Jak sedí, tajným vztekem bledí

a náhle zaštěkají s ním

veselým rykem válečným!

A Tonko z ryku píseň chytí –!

A písař prsty třepotá,

jak chtěl by z houslí vyvábiti

nejsladší signál života...

Tři hlasy do té písně vpadnou –

a neznám věru lepší žádnou,

jež tak by všechen v tobě cit –

dovedla zničit, vykouzlit!

A jizba duní. V hlasů dešti

tu z každé duše mizí prach,

jak used’ na ni na cestách –

a hlava v nových snech zas třeští...

I tam, kde hnije vše a tlí,

zas vidět tisíc možností...!

Leč pozor! kdo to v dveřích stojí,

jak zván by byl a nebyl zván?

Toť Arnaut s čepičkou je svojí

a před ním Černý Konavljan!

– Nuž, Tonko – měkký hlas tu vece –

nuž, pozvi, pohosti nás přece!

Však dřív než Tonko, Danko hned

je u nich s řečí jako med:

– Tam dávno čeká stolík bílý, –

tam u okénka nahoře,

kde jindy vidět na moře –

my dávno vše už připravili –

odpusťte, – prosím, račte dál –

že já vás první uvítal...

Na Konavljana všichni patří...

Jak pansky ruku podává!

Ten býk má síly jistě za tři –

oh, jaká skvělá postava!

Na všechno klidně patří shora,

jde jako věž, jde jako hora –

teď u Tonka se zastaví

a kývnutím ho pozdraví –

– Hej, Tonko, lek snad vjel ti do noh? –

Však Arnaut stolík odklízí

a Tonka zrakem pobízí,

by koberec mu prostřít pomoh’.

– A hleďte, hleďte, hlupáci,

zač panstvo zlato utrácí!

– Ten koberec – toť hnízdo naše –

však samé bílé sloupy v něm!

– Můj bože – vzdychá kdosi plaše –

kdo zřel kdy tohle v žití svém?

Však Konavljan už usadil se

a do široka rozložil se,

a vedle Arnaut used’ něm

s nehybným zrakem, úsměvem...

A hle – tu Danko mísy nese

a na nich mnohou lahůdku,

co divně dělá žaludku,

však na niž jazyk jen se třese,

že dušička se poměje...

To z Dubrovníka jistě je!

Však proč že panstvo s jídlem váhá?

Že i to je jim sprosté snad?

Přejedí se i jídla drahá,

když není dobrý kuchař – hlad!

A Konavljan – hle, Danka volá.

– Má ticho být kol mého stola?

Slyš tedy, jasně ti to dím:

nos jídla stejná ostatním!

– Nu, to je přece pravé slovo

a pravý povel k veselí –!

Či máme hloupí, nesmělí

zřít na bendění velmožovo?

– A tamhle chlap ven běží hned,

by honem zvrátil, dřív co jed’...!

Slyš, písař zase načal novou –

a jakou píseň – chrochtavou!

V omáčkách divné věci plovou,

však jídlo dnes je zábavou –:

Hle, jak si každý z mísy bere,

a potom jako divoch žere –

jak dřív se každý zazubí,

než strčí kousek do huby!

A písař nad tou jídel vůní –

ej, taškář, král všech šibalů! –

by hojnou dostal pochvalu –

na houslích piští, mlaská, funí...

– A viděl’s – dukát? – Druhý teď!

– Toť pěkná na hru odpověď!

A krčmář běhá, lítá, shání

a nosí, div že nepadne...

Má všechno, co si přejí páni,

i věci divné, nákladné,

jež do kuchyně chlapec bosý

však – dobře víme! – zas prý nosí

z té lodi, která venku je

a na vlnách si tancuje –

leč co to na hostině mění?

– Dnes, Danko, půl jsi otec náš –!

– I víno jistě lepší dáš

to Arnautovo na znamení –

a znamení už tady je!

– A teď si duše popije –!

Huhú, jak teď to hučí vírem!

Jak z hory když se vyvalí

na jaře voda v proudu širém

a moře kolem zakalí8 –

těch hlasů, křiku, divných vzdechů

a šprýmů rybářského cechu –

těch narážek a špiček zlých

a hlučných vtipů, prastarých!

– Hej ale, – jářku hostiteli –

když všechno na své lodi máš

a když jsi tedy přítel náš –

což kdybychom i tabák měli?

Jej máš-li, nám též skytni ho –

jen špetku svého – lepšího!

– Však teď si dýmku vyndal právě!

– Oh jaká troubel předlouhá!

Kdo však ji takhle v plné slávě

kde na soustruhu vystrouhá?

– To není dřevo! – Co to teda? –

– Ej, brachu, to se popsat nedá –

však počkej – čichej z povzdálí!

– Teď nacpal... – Teď si zapálí! –

Teď Arnaut sirkou škrtl lehce,

však zabafat je těžká věc,

neb vyprsknouti musíš přec –

(Konavljan se jak hříbě řehce...)

než vyvalil se první dým,

les nosů trčí směrem k nim!

Však myslíš, že též Danko civí?

Hned slyší píseň žádosti!

Že rozdal tabák, zůstal živý,

své děkuje jen mrštnosti.

Hospoda hlučí, dýmá, bouří

a písař hrá a taky kouří,

ej, bože, jaký blahobyt! –

tak chtěl bych do smrti se mít!

A bez děvčat že slavnost celá,

to věru ještě lepší je,

chlap nakouří se, napije

a žena jen by překážela...

Ej, kterak zní to ze všech stran:

Ať žije statný Konavljan!

Ten zvedne číši, dukát hodí...

A Arnaut hlavu nakloní –

– Ja, tak to venku v světě chodí,

když dohnal’s Štěstí na koni

a za ženu’s je unes’ domů –!

– Nuž na zdar, zdraví domu tomu...!

– Ať hřmí to jako jekot vod:

Žij Konavljan a jeho rod!

– Pij, bratře! Venku noc se dělá,

leč co nám po všem na světě?

Smrt, kde chceš, všade najde tě –!

však už tě přece v drápech měla –?

– A pustila! – Ej, babský rod!

Ví ďas, kdy člověk je jí vhod!

A jizbou příliv hlasů zmítá...

Jen Tonko sedí zamyšlen...

V tom všem je jakás faleš skryta –

leč, jak ji najít, najít jen?

To všechno Tonko viděl v lodi

a po lodi tam kouzlo chodí –

co s kouzlem však tu v hospodě

a ve svobodném národě?9

To vše je víc než podezřelé –!

Co Konavljan tu vlastně chce –?

K čemu ta celá trachtace?

Co v tomhle se dnes mlýně mele?

Nač stádo spitých otroků

a nač ten Arnaut po boku?

Jim všem to víno hlavu mate,

jež zmátlo ho i v kajutě –

však naplij víno na proklaté

a přemýšlej radš napnutě!

Hoj, tam jak s tebou švandu hráli,

nuž – čemu že se nejvíc smáli –?

– Hej, pravil jeden – čert ho zab! –

což přistali jsme v zemi bab? –

Hej přišli, aby vyzvěděli,

jak na mysli jsme poklesli –

a pak aby nás roznesli

na posměch všemu ve svět celý!

Jim trnem v oku je ten lid –

a přišli ho jen ponížit!

Hle, kterak tváře těch dvou září

a pohrdání svítí z nich!

Zlé dílo jejich se jim daří,

už vaří v duši podlý smích,

jímž k ránu jistě všechno schladí...

Oh – Arnaute, tvé oči hadí,

ty praví nyní všechno mi

a rvou mi moje svědomí!

Hej, vždyť to ani křesťan není!

Psí tlama jakás olezlá,

jež natropila dost už zla

a vylámané zuby cení –

fí – vždyť tě zabít musí bůh –!

– Mne pusťte ven, chci dýchat vzduch! –

Hle, kterak venku bouře zraje –

a co že oni pravili?

Že neškodná to nebes hra je,

jež ukončí se za chvíli?

Toť scirocco přec, jak je známe,

jež stěžně jako sirky láme!

Kde byla rcete, děťátka –

teď vaše zlatá pohádka,

ji kdybych nebyl připial k molu?

To zlato, všechny zbraně s ním

by jedním gestem odvážným

dvě malé vlny smetly dolů –

a třetí, jež to spatřila,

by na kousky ji rozbila!

A Tonko rychle zpět se vrací –

jej vítá halas, tartas, dým...

– Kde, Tonko, měl jsi nutnou práci?

jej vítá známý žert a šprým –

leč Tonko ví, jak teď si vésti,

a proto práskne na stůl pěstí...

– Hej Danko, víno, vína víc!

Ať žije ten, kdo nemá nic!

Kdo nemá nic, má aspoň jméno,

jímž na křtu kdys ho okřtili,

by svatí za nás prosili,

v nichž naše jméno posvěceno –

nuž, Konavljane, mne už znáš –

leč kterak ty se nazýváš? –

– Jak že se zovu, Tonko hloupý?

Já Selim, Achmed sluha můj.

Kde’s našel náhle svoje roupy?

Radš sedni, něco vypravuj!

Ty hrdinný měl’s přece osud

a ničeho ses nelek’ dosud...

Což močí mračna v klíny skal,

jak odpoledne jsi se bál?

– U ďábla, kam svou míříš řečí?

Což myslíš, že jsme baby tu,

jež sedí hned kdes v úkrytu,

když s nebe kapka spadne větší?

Když na nás moře hnal se val,

ty myslíš, já že kdy se bál?

– To otázka je, Tonko milý –

to lehko tobě dneska říc,

my při tvých kouscích v dálce byli

a neviděli z nich přec nic...

Snad junák jsi – leč proč se třásly

tvé oči a proč strachem žasly –

a neotevřel tvůj se ret,

když u nás hleděl’s do karet?

– Ty myslíš, zlata že se bojím?

Ó pane, hleď, zde dělám kříž,

že na zlato mne nechytíš

ni s celým arsenálem svojím!

Jsem křesťan, rád svou duši mám

a marností si nevšímám!

– To chytrá řeč je advokáta,

leč nevím, smí-li hrdina

tak mluvit – mně tvá víra svatá –

leč duch můj v dálku vzpomíná,

a když tvé chytráctví tu slyším,

já věcem ukláním se vyšším,

jež byly tu a kvetly kdys

a z nichž v tvé tváři není rys.

Zde hrdinové kdysi byli

– ó běda, kam se ztratili? –

Tví dědci se tu zrodili,

však v těch už drobet byl jen síly –

a povím ti to rovnou hned:

Ten nepřekonáš nikdy svět! –

– Pak, pane, mluvkou jsem ti pouze?

– Já neřek’ to, ty pravíš sám! –

– Já rozumím tvé panské touze

a zde ti, pane, přísahám:

Mne v sázku ženeš! Věz však, nikam

já před nemožným neutíkám!

Mne pokořiti marno je,

jdu pro čest, kam chceš, do boje –!

A ten svět obrů, pane milý –

já povím ti to zkrátka též,

tvůj starý svět je dětská lež,

my nikdy veň jsme nevěřili!

To prázdná řeč je, marný tlach

a jenom dětem na postrach!

– Nuž, dobrá, Tonko, vsadíme se!

Snad možná přec, žes hrdina

jak strom, jenž venku na útese

své větve klidně rozpíná,

leč varuji tě, mnoho ztratí,

kdo v dlaň mně plácne, řekne: Platí! –

– Mám záliv dneska přeplavat?

Mluv krátce, jaký tvůj je vklad? –

– Já varuji tě! – Nechme řečí!

Tys o zbabělcích mluvil dnes,

v nichž rozmach vůle rázem kles’,

když jevilo se nebezpečí –

však nám se proto nesmíš smát!

Tví obři byli tací snad! –

Však co to? Jaká tma to náhlá?

A v hloubce jak by zvučel zvon...

A smrt jak na všechny by sáhla –!

Slyš naříkavý, temný tón...!

Hoj, jaká temná píseň tklivá –!

To Šipun, bože, Šipun zpívá,

jenž pod sklepy se prodral snad

a v jizbě chce se ukázat?

Hle, kterak všichni stojí němě..!

Ten křižuje se, ten zas pad’,

otevřel ústa, chtěl by vstát –

a slyší jen, jak hučí země...

Zavzlykly dvéře, v oknech sklo

se prohnulo a rozprasklo –

Leč Tonko k zemi čapku hází

a směje se jak posedlý:

– Pár čertů ještě, pane, schází,

bychom ti na šprým nasedli!

To ovšem víc než zábavné je,

co dneska se tu u nás děje!

Nech žertů svých a kouzel též,

já vím, co dělat dovedeš –

leč hlava má je nyní čista,

mne neoklameš vínem svým –!

Hle, lampa září, vše byl dým,

v němž čaroděj své špásy chystá –

já však i ve tmě bezedné

zřím jasně vše jak v poledne!

– Hej, víno, Danko! – Víno! – K čertu!

Už zase že se chvěje zem?

– Teď Konavljane, konec žertu –

sic chytneme se pod krkem!

Já na vše rozumem svým zdravým

teď zřím a to ti, pane, pravím:

Sem vklad a sázku! Žert si nech!

Já neklesám hned v kolenech!

Ti tvoji staří, slavní obři,

z nichž ani hnát jsme nenašli,

ti hrdinové slavní tví,

snad na hnůj byli Času dobří

leč více nic! To pamatuj!

A nyní rychle – nápad tvůj!

Hoj, Tonko, o spásu již tvou jde!

– Zde měšce tři, toť můj je vklad! –

– Kříž nad tím! – Myslíš, hloupý bloude,

že zlato v smeť se změní snad?

Kde vklad však tvůj? – Můj život, pane,

a právo na čest pošlapané

zde před krajany před všemi! –

– Vklad podivný, leč vhod je mi...

– A sázka tvoje? – Tůně solná

den každý své má mrtvoly..! –

– Mluv přímo, žádej začkoli! –

– Jak venku je teď? – Prší zvolna... –

(Déšť aspoň všechno oplákne...)

– Nuž, pane? – Strach mám. – Já však ne! –

– A vítr? – Vítr, pane, ztichá...

– Nuž, slyš mne, Tonko, sám’s tak chtěl,

tvá vlastně tomu chtěla pýcha.

Já nepošlu tě do pekel,

však po rybářsku vyzkouším tě

a po moři si pohoním tě

a uzříme, zda pokoří

tě jen pár nocí na moři...

Ty vezmeš dva, tři parangály,10

je hodíš v živel záhadný,

a počkáš venku po dva dny,

až by se ryby nachytaly –

či abych zkrátka všem to řek’,

vklad splácím za tří podmínek:

Když všechno dáš mi, co se chytí –

je zlato v měšci prvním tvé –

dvou dnů když zvládneš vlnobití,

též druhý měšcem tvým se zve –

(však v tom je sláva tvá a bída,

vše bez cizí se pomoci dá!)

noc třetí když tě ušetří,

jsou tvoje všechny měšce tři!

– Nuž, přijímáš? – Leč scirocco je! –

Však v tom je celá sázka má! –

– Tys ďábel, síla neznámá! –

– Tys mluvka, jenž se zříká boje!

A zbabělec! – Já že se chvím? –

– I s celým babským rodem svým!

– Nuž slyšíte to, lidé boží?

Hej, slyšte, duše upřímné!

Kdo rybky dá mi? Háčky složí?

Jej nechte! Čekat musí mne...

To tvoje zlato, krví rudé

tě, pane, věčně pálit bude!

– Proč krví rudé ? – Teď to vím,

kdo jsi a v boj se hotovím!

Ty – z prachu byls prý zroben kdesi! –

– A ty jsi červ! – Víc než-li ty!

Otevřte dvéře! Zalitý

svět hrůzou, myslíš, že mne děsí?

Já nezřím v světě božím tě,

a vrátím-li se, skolím tě! –