[Scirocco] (III)

A Tonko vyplul! – Jako štvaný

se prodral všemi k bárce své...

Kde připoutal ji večer lany,

tam není ovšem, leč je zde!

Kde černá tma je plna zkázy,

tam Tonko kámen, provaz hází,

pak parangály s rybkami

a pak sám, bože nad námi! –

jak bez rozumu s mola skočí,

kde černý vír pod krajkou pěn,

teď světly zaplál zkrvaven –!

A Tonka všechny vidí oči

(ač nějak vše, jak ve snu je):

– Vyjíždí! – Tam je! – Vesluje! –

– Oj, vrať se, Tonko! – Nechoď nikam! –

– Což vskutku chceš hrát o život? –

– Oj nevrátíš se z těchto vod! –

– Je šílen! – Ztracen! – Též to říkám! –

– Vždy přeceňoval svoje síly! –

– Pryč odtud, komu život milý! –

– Hleď, kam jsi prve klidně stoup’,

se molo řítí v bezdnou hloub! –

– Pryč odtud! – Už je ztracen navždy! –

– Já nezřím už ho v temnotách...!

– A Konavljan je sprostý vrah!

– A sázka sprostý kousek vraždy!

– Tam hyne člověk zoufalý,

my u vína je nechali! –

– Nuž, na ně! – Jako bystřeň dravá,

lid bere krčmu útokem...

Leč tam už Danko, chytrá hlava,

vše sečet’ dávno s úrokem –

ke dveřím rychle stráže staví

a vzpurně vítá vzteklé davy:

– Kdo marnou zval vás na práci?

Ti dva jsou přece zajatci

teď mými, jako Tonkovými!

Co chcete? Vzal vás všecky ďas!

Ne, dovnitř nesmí nikdo z vás!

Kdo za ně z vás se zaručí mi?

či chcete celou noc tu stát?

Nuž s bohem! Já jdu klidně spat! –

Huhú! Jak vichr vzrůstá z deště!

– Toť věru víc než záhadné!

Před chvilkou byl jen vánkem ještě,

teď střecha div že nespadne! –

To bláznovství teď vysvětli mi:

což spikly se i živly s nimi?

– Mně záhadno je ledacos

a darebnost můj větří nos...!

– Mne rovněž všechno mate, klame.

– Já čekal bouř, leč tuto ne!

– U první skály utone!

– A za týden tu pohřeb máme!

– Za naši čest prý na smrt šel! –

– Já na mši dám, by lehkou měl!

A Tonko pluje... Dvěma rázy

je vždycky vlny na hřbetě...

Jak pírkem bárkou vodstvo hází,

jak tříšť před sebou žene tě,

a kolem tma se chechtá, chroptí –

Tam skála pěnou do tmy soptí,

a z toho měl bys nejvíc strach:

vše teď je ruky na dosah!

Když temnem letíš někam k nebi,

jak hloupá nicka v prázdné nic,

tam dole z hloubky moře vstříc –

se zase skála na tě šklebí...

Což vzduchem vede tvoje pout

a musíš na zem dopadnout?

Však Tonko moři jenom věří,

a proto skal se neleká!

Je voda v bouři jako peří,

jen smysly děsí člověka,

že bárka na dno moře klesne!

Viz dole zas ty sluje děsné!

Leč voda v jedné vteřině

se řekou vřítí mezi ně!

A bárka zase vzhůru letí

kdes pod oblohu ztracenou,

kam jek a řev se přiženou,

však žádný jásot nad obětí,

jež každé hrůze přivyká

a skoro klidně uniká...

A Tonko sedí, uvažuje,

vše v něm je smysl, rada, čin...

Dnes nejbezpečněj’ ta loď pluje,

jež vyhledala mocný klín

si oceánu bez pobřeží –

a v tom též celá spása leží!

– Já za ostrožnu musím teď,

již vždy je dlužno objíždět.

Pak hlavní práce nastane mi,

již nepřál bych ni lotrovi,

proletět mezi ostrovy

nad vápennými lavicemi...

Leč potom – hra je vyhrána!

Dám nést se vichrem do rána! –

Hu, jak to loďkou cloumá, zmítá –!

Do vzduchu veslo zabírá!

Slyš, ostrožnu! – Slyš, jak tě vítá

a v levo svět ti zavírá!

Tamtudy jindy lehko plouti,

leč dnes tam vše se láme, hroutí,

a kolem víří strach a prach

a Půlnoc tančí na vlnách...

Oj, bárko, vydrž jenom chvíli –

tanči jak chceš, jak chceš se toč,

leč na největší vlnu skoč,

již všechny vichry pro tě vzryly,

sic nikdy bradla neminem’

a bídně oba zahynem’!

Oj, bárko, sílu kde jsi vzala,

pro tenhle zápas hrdinný?

Jsi křehká, stará, k smíchu malá

a chceš se prát snad hodiny?

Kdo dal ti sílu k boji tomu?

Ji blesky sijí v duši stromů,

či byly z ní snad stvořeny

kdys větve, peň i kořeny?

Hle, poslušně, jak ve tmě číhá

a čeká na svůj okamžik –!

I Tonko číhá... Nyní vzkřik’,

– vstříc jak by hor se hnala tíha –

leč bárka v krátkém zápase

jak kuna po ní šplhá se...

A z temnot ostrov k bárce letí,

a bárka letí k ostrovu –

tak letí k nebi někdy smetí,

leč padá k zemi poznovu –

po srázu vln se bárka smeká

a na novou zas horu čeká,

– a kdo to všechno vypíše? –

zas šplhá kunou do výše,

pak prchá, klesá, letí, padá,

až Tonko ztrácí leckdy dech

a třas mu jede po údech:

Teď zhyne tvoje duše mladá!

Fí! na tu plavbu nemožnou

a sázku zlou a bezbožnou!

Co, blázne, v bouři s parangály?

Ty prasknou prostě jako nit!

Dva kameny se jenom vzaly!11

A loďku nutno zatížit –

sic každým převrhne se mžikem

i s rybářem a námořníkem!

A běda! – co se stane pak?

Je možno čekat na zázrak?

Slyš! V levo ostrov hučí nyní –

teď opatrně loďku žeň!

Toť nejhorší je prohlubeň,

již z podlých činů kde kdo viní –

toť sirén úkryt neblahý –

kout pro loupež a pro vrahy...

Teď pevně Tonko vesla drží...

Zde stačí vody tknout se jen,

by příliv hnal tě vodní strží

kams v širou, pustou dálku ven –

však stačí též se špatně tknouti

a konec je tvé bludné pouti,

neb vody v ráz tě shltne vír,

ať’s žebrák nebo bohatýr...

Tu proto klášter býval kdysi,

jak dým zpěv mnichů stoupal z cel,

za bouře zvonek s věže zněl,

by plavci na to vzpomněli si,

že na všech cestách žití zlých

vždy Svatá Panna chrání jich.

A Tonko na Ni pozapomněl!

Jel bez modlitby v živlů svár!

Což na smrt tolik na pilno měl,

že pro Ni neměl slůvek pár?

Jak to, že nedbal vůbec o Ni?

Slyš, co to nad vodami zvoní?

Co zní to nad vodami, slyš!

Je umíráček snad to již?

Kol zrádným vírem voda ječí...

jak sněhem klášter zavalen

se zvedá tamo jako sen –!

Uprostřed bárky Tonko klečí

a zdá se, že už naposled

své těžké ruce k nebi zved’!

– O, Panno Svatá, slyš mne v nebi,

já z pekel volám k Tobě dnes –!

Já mnil, že cti je zapotřebí,

by klidně člověk hlavu nes’ –

leč nyní spoután touto nocí

a bez přátel a bez pomoci –

já cítím, že jsem ztracen již,

Ty jestli teď mne neslyšíš!

Stůj u mne! Drž mne, Panno Svatá –!

Hle, ďábel číhá v propastech –

můj zaškrcuje každý vzdech,

vstříc drží tři mi měšce zlata!

Leč já je nechci, nechci jich.

Slyš mne i, otče v nebesích!

– Ví ďábel, jak to zlato září

teď šíleně, buď při mně sám!

Vždyť stojím snad už před tvou tváří –

stůj při mně, nějak poklesám!

I ty, můj Jezukriste sladký,

se přimluv za mne u své Matky –

já musel však v tu sázku jít!

Šlo o můj rod! Šlo o můj lid!

Stůj při mně, jak jsi při těch stával,

kdož marnou prací zoufalí

po tobě jenom volali

a Ty ses jejich strachům smával.

Ty jediný mou bídu zříš!

Stůj při mně noc tu! Slyš mne! Slyš! –

A bárka jako šipka frčí,

ji bílý nese vody pruh –

na levo samý přízrak trčí,

leč bárka lapá prostor, vzduch –

na pravo zahne, v důl se snese,

do dálky rychle rozběhne se –

pak kruhem bradla oběhne,

na vrchol spousty ulehne,

a zmužile se do tmy řítí...

Tam venku prázdné moře je –

a nad ním už kus naděje,

v níž jindy těžko uvěřiti –

leč dneska tam je záchrana

a s ní... i sázka vyhrána!

Zde v salvách vichr v obzor pálí,

a hází v mračna všechen vztek –

zde hromy nevracejí skály,

zde volnosti je nadbytek,

a přes bouři a hrůzu její

zde proto nějak bezpečněji,

a takt, jímž bouře burácí,

má také pausy pro práci,

již rybář nějak začít musí...

A Tonko hledí na moře:

na rozvlněné prostoře

se vskutku bouře nějak dusí –!

– Což chce snad nebe výhře mé?

– Nuž dobrá, bárko, začněme!

A na moři jak svítalo by...

A tady přece naposled

též za půlnoční někdy doby

svou kořist v síti Tonko shléd’!

To hlupák jaram12 chytit dal se,

však potom jako vzteklý rval se...

Jak trhal sítě netvor zlý,

než na hák si ho nabodli –

(síť delfín porval jen tak loni)

však byl to chlapík, jak vám dím,

půl bárky zabral tělem svým!

Zde všade divé ryby13 honí

a v chaluhách tu číhá kdes

na hejna ryb i mořský pes!

A Tonko rychle „siňal“ chystá.

Na provaz kámen váže hned,

by na příhodná někde místa

ho s loďky dolů v moře smet’ –

teď pozor! Kámen ke dnu padá!

(Dnes siňalem být mohla kláda,

však těžká věc to ospalá

a šňůry by jen strhala.

Nejlepší siňal z tykve hlava,

jež na vlnách spí jen tak tak

a tančí, skáče jako pták,

však bezpečně vždy zprávu dává,

kde začal rybář šňůry klást –

a kde ji zakles’ nad propast.)

Hle! Teď ho shodil! Jako s míčem

si vlna s vlnou hraje s ním –

leč hra to vlastně s ničím v ničem

(či slona s blechou ať tak dím) –!

A stejnou hru i Tonko hraje,

ač s bárkou trochu divoká je...

Zde jedno jenom správné jest:

dát po větru se prostě nést.

Už dávno vesla v bárce leží...

Jen pozor, aby parangál

se v kola v koších nezmotal!

Až dosud dobře z bárky běží...

A když i rybky v uzlech jdou,

však vlny už je rozpletou!14

Fí, jaká práce v nočním čase!

A voda teče do lodi!

Jen aby šňůra nestrhla se

dřív, než se celá vyhodí!

Koš prázdní se a provaz mizí,

jak táhly by ho ruce cizí –

kams dolů, kde je věčný klid,

kde neslyšeti vichr výt –.

A loďka hopká, skáče, letí

a provaz stále napíná –

však nový koš se načíná!

Proč není v loďce ještě třetí?

Co půl dne týrá v míru tě,

je hotovo teď v minutě!

Leč hola! – háčky jsou jak vzteklé!

Tak nebodaly nikdy snad!

Vyletí, bodnou – a jsou v pekle...

Což po krvi snad mají hlad –?

Rvou návnadu, rvou z ruky maso –

– U ďábla, k čertu, vzteklá chaso,

vy, hloupé bodce proklaté,

což na mé prsty chytáte?

Hoj! – nutno chystat siňal nový –!

A Tonko stírá s tváře pot...

Nuž – zakotvíme v lůně vod

a hloubku už nám kámen poví –!

Nuž – ať si rychle hledá zem’

a na siňal se přivážem’!

Toť věru dobrá v nouzi rada,

a všechny smysly chválí ji,

leč v hloubku kámen padá, padá

a pořád provaz rozvíjí...

A nyní lano u konce je –

a nad mořem se někdo směje:

„Co umí, teď ať dokáže!

Kam teď svou loďku uváže?

Jsi nad bezednem, Tonko milý! –“

Hu, jaký vtip a jaký děs –!

Však proč by rybář myslí kles’?

– Jen počkej, chytrý ďase, chvíli!

Má bezdno též své okraje

a kámen můj už pozná je! –

Tož siňal ven! A lano k němu!

– Ať visím zas jak v povětří –

však právě proto na vzdor všemu

mne bouře nejspíš ušetří!

A v loďce neutopím se věru,

nač s sebou čerpadlo si beru?

Ven, vodo, rychle z bárky ven,

vždyť začne brzo parný den!

Či chceš se na sůl vypařiti?

Co vlno, ty tu ještě chceš?

Jak? Pro mé jídlo že si jdeš?

Je nech! Však ouvej, kdo tě chytí?

Oh, salát můj a sardele –!

Nuž – pochutnej si vesele! –

A slyš! – jak v dálce slunce vstává!

Ten praskot v mračnech dokola!

Nahoře někdo mečem mává

a dolů padá mrtvola

tak ohromná, že moře ječí

a volá vzhůru lidskou řečí:

„Ach, otče, ušetř, ušetř nás!

My vzdáváme se tobě zas!

– Proč s nocí jste se paktovali? –

– Ty víš to, my tě nezřeli

nám tvář tvou mraky zastřely...! –

...Však hrozný vůz už z bran se valí...

A před ním sloupem ohnivým

hřmí v mlhách blesk a plamen, dým –

A Tonko vzhůru k nebi hledí...

Tak neviděl je dosud plát!

Tam nahoře kdes osud sedí

a ranní východ jeho šat –

Jak stádo býků moře žene

se kolem slávou zdivočené

a na něm člověk, míň než nic,

prvním z bohů hledí v líc...

– Hej – Tonko! Ruce rozbodané

má u těla, krev na tváři...

Tak hledí slunce k oltáři,

ret jeho šeptá: Pane – pane!

...A pak se zřítí, zoufalá

jak únava ho podťala –!