[Scirocco] (IV)

Je stará věc a dosti známá:

Kdo jenom jednou moře zřel,

nic nezná pak už pod hvězdama,

kam na křídlech by zaletěl,

než moře jen a zas jen moře!

Jej táhne k němu tajné hoře,

jak někoho by tam v tu dál

byl na věky, ach – pochoval –

jej táhne k němu vášeň skrytá,

jež vysouší kde jakou kost –

a sráží v bláto přítomnost

a ve snách budoucnost jen vítá –

až moře zase pod tebou

vstříc zahřmí ranní zášklebou!

A když se znova domů vrátíš,

zas přepadne tě onen žal –!

Je věčný – sotva kdy ho ztratíš,

s mateřským mlékem už’s ho vsál.

Stín padá zase na kraj rodný...

Je příliš něžný, příliš hodný –

a zimomřivé je v něm vše,

vše zrá tu jenom pro deště

a pro pár barev matně hluchých...

I tráva matně zelená

je divnou něhou zlomena –

toť svět je věcí polosuchých

a shnilých v světě prohnilém,

jenž plodí, rodí omylem...

Ví bůh, že v nervy až to sahá

a kácí všechny představy –

tam dole tančí pravda nahá

i přízrak její krhavý –

leč u nás tančí prosté víly –

či lépe jejich závoj bílý –

a mrtvem šumí prázdný les,

co tam vše živo ještě dnes...

V rozpětí širším zem tam sténá,

vše ostřejší a prudčí je,

kdo jednou míří, zabije,

to není duše pokažená,

co ze skal jako z pohoří

do tváře tvojí hovoří –

Tu pod kůží hned srdce hmatáš,

jak bije v tempu hrdinném,

zde, Seveřane, marně chvátáš

za životem, jsi prostě v něm...

Stůj, usedni a naslouchej mu –

a chceš-li, svoje srdce dej mu –

však pozor, aby s krví tvou

hru nezahrál si ošidnou –!

Zde nechtěj rázem všechno míti!

Zde naslouchat je nejlépe.

Čas už ti lecos vytepe,

co skvostem doma zazáří ti...

Čas dá ti možná klidu kus –

Seď! Mlč! A svoje štěstí zkus!

A můžeš-li, tu radu dám ti –

nech krajana tu krajanem!

Ať za svým zdravím se tu chamtí,

zde posvátná je pro tě zem,

jež všechno, všechno ráda přidá,

když v tobě chytrost neuhlídá...

U ševce radš se ubytuj,

tam najdeš víc než přítel tvůj

kdes v krajanek snad kole svěžím –

na písku bárka zvětralá

víc věru pro tě schystala,

než lávka známých nad pobřežím,

kde slyšíš příval prázdných vět

a nejhloupějších epithet...

Jen slyš, jak mluví o západě!

Bůh odpusť všechny hříchy jim –!

Z nich každý žvatlá slova řadě

podivným slohem „ohnivým“,

jenž k ohni celkem asi má se

jak jejich duše k oné kráse,

jež mlčky z ticha rodí se

a jako kámen drolí se...

Je také něžná, filigránská

bys mohl skoro o ní říc’ –

však čím jí plá pár zřítelnic,

to pravda nějaká je panská,

jíž také chudák může vzplát,

však musí umět naslouchat!

Za noci mluví, někdy za dne,

hodiny někdy, jindy mžik,

tvé srdce marnou touhou vadne –

dnes slyšel ji jen námořník

a zítra chuďas kol s ní kráčí,

ty nadarmo ji hledal’s v pláči –

však zítra – štěstí záhadné! –

tě jako lvice přepadne...

Ó, slyš! Kdo troubí na moři to?

To tritóni se volají –

a když k nim dojdeš potají,

ti na mušli i na varyto

svou píseň v smíchu hodí v plen,

jíž věčně budeš okouzlen!

Do loďky zalez! Vše je prosté!

Tvá mysl správně vzpomíná...

Zda viděl’s, co tam venku roste?

Toť ona zrádná bylina,

z níž Sokratu jed píti dali...

Do Athén odtud krůček malý...

Na dosah ruky bozi jsou

i jedy, jimiž k sobě zvou –

a na dosah je moudrost vyšší.

Kdo slyší celým tělem svým,

je nejblíže všem tajemstvím

i novým bohům nějak bližší...

Svou uchvátanost v sobě znič

a najdeš ke své duši klíč!

Slyš, kterak moře houká, brouká,

a celého tě opájí!

I z kamene bůh na tě kouká

a chechtá se ti potají –!

Na stromě stejně jako kdysi

v plamenném kole božstvo visí

a nové volá ze sna sny:

Zvedni se z lůžka, nešťastný –!

Jdi! kráčej! – běž a vzduchem lítej!

Co dole nad zálivem zříš?

– Bez konce tvoji, otče, říš! –

– Leť, živ se – kořist sobě chytej,

a slávy pln buď i ten den,

až sletíš k zemi sestřelen!

To platí každý horečkami –

a kdo to jimi neplatí,

toť v školních pravdách kšeftař známý,

jenž vždycky lež jen prodá ti!

Však radš být měsíc hrůzou šílen

a potom povstat vnitřně silen,

než v shnilém klidu klidně žít

a v prázdných slovech hovořit!

Radš se slepým se koněm laskat

a snít s ním třeba o trávě,

než lidem zpívat o slávě,

kde měl bys spíše sběř tu práskat,

že pohled na vše slepý má

a o vše jen se „zajímá“ –!

– Můj bože, tobě jen se kořím,

jenž nejsi jenom člověkem.

Pro tebe v hloub se moře nořím,

pro tebe v šeru dalekém

já jednou padnu ubit ledy –

však uvidím Tě naposledy!

Že uvidím Tě, pevně vím!

Jsem vojákem tvým poctivým.

Snad budeš září nebo zvukem,

snad stéblem slámy v dráze dnů,

já na srdce tě přitisknu

a ty v mé ruce budeš lukem,

a v hvězdách bude trčeti

můj šíp, jenž z něho vyletí! –

Vždyť i ten Tonko Tebe vidí,

že na smrt udřen v bárku kles’,

on také nezří pranic z lidí,

jak v zmámení zří do nebes,

kde velké kroky kráčet slyší –

je pod podlahou malou myší,

jež tuší jakýs větší svět

a cítí prkna třást se, chvět...

Spí Tonko? V tvář mu voda šplíchá,

s ní smývá rmut i pot a krev,

však v mracích roste velký zjev,

že Tonko sotva strachem dýchá...

Ví ďas, jak ho to přepadlo –

však jaké, jaké divadlo!

To vidina je moře skvělá,

jíž století jen porodí,

tu smí být jenom duše bdělá –

vše jiné špatně pochodí.

To na smysly jak balvan padne...

Toť jakás půlnoc duchů za dne

a k strašnému jde osudí,

kdo za ní snad se probudí.

Spí proto Tonko jako kámen

a v pěst má ruce zaťaty –

je osudem svým zajatý

a celým životem svým zmámen...

On žil a byl – kde jeho cíl?

A proč se vlastně narodil?

Hle – z oblak velký strom se dělá,

jdou větve z mračna do mračna...

Pod stromem věčnost sedí celá,

nějaká bytost průzračná –

Leč je to stařec spíše, zdá se...

Ve smíchu celý prohýbá se,

po stromě věsí vějice

(do vrchu dal jich nejvíce)

a nyní flétnu vyndal, píská...

Hoj, zkad ten ryk a hluk a šum?

Sloup ptáků ční kams k nebesům..!

A čižbař hrdla všechněm stiská..!

Proč kořist čižbař zabíjí

a do vody kams hází ji?

Hoj, viz – což je to vůbec možná?

Na ryby ptáci mění se!

Však žralokem je husa zbožná

a šturijún15 je z rorýse!

Z orla je rybka na píď dlouhá,

že zpod kamene sotva čouhá,

a z tečky těla vrabcova

je dlouhá ryba pásová...16

A čižbař dál se pořád směje –

a vesel mává rukama.

Odkud ti ptáci z neznáma?

A proč se toto všechno děje?

– Nuž, Tonko, praví, zříš svůj cíl

a proč ses vůbec narodil?

A z oblak ohrada se tvoří...

Jsou stěny z větví spleteny –

je vidět jako na nádvoří,

dvě branky jsou tu – zavřeny –

A čižbař na lovce se změnil...

Má pušku, zuby povycenil –

či je to pes, jenž zaštěká,

že učul vlka, člověka?

Teď zavyl – branka otvírá se...

Zvěř zpředu, ze stran, ze zadu

úprkem vbíhá v ohradu

a ohrada div netrhá se...

A lovec pálí do těch stád,

až hromem zní to odevšad..!

Hoj, smysl jaký ve všem tu je?

Toť vír jen v kotli velikém!

Jak luňák vzhůru vepřík pluje,

a kočka vzlétá slavíkem –

z kolčavy vrána vyletěla

a ze slona se kavka dělá,

z mrňavé myšky, hrůza žab,

se rodí krásný kmotr čáp...!

A lovec jen své rány slyší...

– Oh, lovče, přestaň vražditi!

Vždyť neunikne žádný ti!

Je život hloupost žabomyší?

Či nemá vůbec žádný cíl

a proň se každý narodil?

A z oblak veranda se skládá,

ba spíše je to jakás klec,

v ní stará žena niti spřádá

a vedle stojí kostlivec –

z těch nití provaz druhá souká

a třetí dolů někam kouká,17

kde lidský dav dlí nečinně...

Teď spouští provaz mezi ně...

Jak rázem vyjí, skřípou zuby!

Hop, teď ho kdosi uchytil,

však šplhat nemá dosti sil –

už – už ho strhli do záhuby!

Kam dere se to všechno, kam?

Jak rvou se, drou se, prou se tam!

Hoj, viz – teď jeden výše šplhá!

Hoj, viz – má plamen na líci!

Tam dole vše už kryje mlha,

on šplhá jako k měsíci...

Až verandy se chytne živý,

co vlastně uzří odvážlivý?

Nač vážil tuto strašnou pout?

Co vidí? Je to bohů kout?

...Zří zeď a na něm nahé děcko –

to s medem krajíc polyká –

oh, jaká chvíle veliká!

A za okamžik pryč je všecko...

Kostlivec střihne, kde je pak,

kdo pohledět směl na zázrak?

A z oblak mračen tíž se vrhá

na moře – dolů – Tonko, spíš?

Zlatými blesky vzduch se trhá

– což z únavy se nevzbudíš?

Sen pořád bloudí hlavou jeho

jak rána u psa raněného,

ret vysch’ a hrdlo sevřeno...

Což ví teď, co mu souzeno?

Což smí to nějak vůbec býti,

by přišel k nám i osud sám?

Pak propadnout radš mrákotám!

Či má snad proto člověk žíti,

by uviděl, co dříve nezřel,

a potom neřek’ nic a zemřel?

Hle, jak je moře rozehráno!

Ten sen, to bouře rachot byl...

Tak aspoň přešlo dlouhé ráno

a člověk zatím nabral sil...

Zas vodu z bárky čerpat třeba...

A hlad je... kde je kousek chleba?

Kde sardele? Jsou ty tam, pryč...

Kde siňal? Tam je! Jako míč

dál houpá se... vše jedno je mu –

ba ten je spíše podoben,

než to, co ukazoval sen,

člověku klidně odvážnému...

– Co kámen dělá, siňale?

– Už leží dole na skále?

Teď poledne je možná právě.

Jak olej voda vypadá –!

Sen pořád nějak straší v hlavě...

Ví bůh, jak se to nastřádá –!

Že z ptáků ryby býti mohou,

to s bajkou nesouvisí mnohou –

snad vlaštovek prý jenom rod

se skrývá v zimě v hloubky vod,

ač báchorka to jistě hloupá...

Eh, k čertu! Raděj nesníti!

Je rybář mokrý do niti,

mrak trhá se a horko stoupá,

snad slunce krátce zasvitne

a rozhled v obzor poskytne –

Hle, tamo velká loď sem pluje!

Tři velké plachty nesou ji.

Jak rychle brázdu vyhazuje!

Jak vlny boky češou jí!

Hoj, nyní Tonka uviděli!

Zdá se, že všichni zkameněli...

Pak slyšet vřavu z hrdel všech:

Ó šílenče, své práce nech! –

Leč Tonko rukou klidně zdraví,

loď letí – letí jako pták,

kam letí bouře, její mrak –

a jeho bílý posel dravý –!

Hoj, sever potácí se v m’hách –

však jih jak září na vodách!

Jak všechny hory pěkně vstaly –

jak z nejhezčí by kolébky!

Veselé slunce teď je pálí

šelmovsky holé do lebky

a velké děti bručí, hučí,

lapají mračna do náručí,

nos utřou si, pak hledí zas,

jak nebavil by ten je čas –

ví bůh, to velkých hor je témě

a větší Síla prý je v nich,

než kolem z vln hřmí zpěněných,

ví o samém prý srdci země!

A hor těch – v dálce po stu jich,

kde tajný svět spí po slujích!

Však nejkrásnější z těchto světů

je přec jen bílá Sněžnice!18

Ji z ptáků dostihuje v letu

jen šedokřídlá orlice.

Hoj, jak je krásná, velká, čistá!

Jak vědoma si svého místa

kol rozhlíží se s velebou!

Co všechno vidí pod sebou!

Zří jistě i břeh Italie

a proužky řeckých ostrovů –

zří dolů k poli Popovu,

kde ještě národ bojovný je –

oj – zřela města hořet, plát,

a zřela vojska k moři hnát!

Leč ona klidna, klidna vždycky

do věků tyčí témě své,

jí cizí vše, co prarod lidský

svým ve světě tam dole zve...

Má něco z časů dávných v sobě

a neprodá to mně ni tobě:

to jezírko je v hloubce skal,

kam z nás se nikdo nedostal...

Za sto let někdo jednou zří je

podivnou zbloudiv náhodou:

je slyšet zvuky nad vodou,

stopami písek pokrytý je,

však prostor kol je slep a hluch –

což chodí tam a vzdychá bůh?

A bílá síla horou vane,

a bílá kouzla kotví v ní –

a jenom srdce zanedbané

či prostá duše naivní

v ty síly vůbec věřit nechce...

V ně nevěřit smíš ovšem lehce,

však běda – kdyby přepadly

tě v okamžik tvé mdloby mdlý!

Na zem tě pádnou ranou vrhnou

a když se zvedneš ubohý

a postavíš se na nohy,

s tvé tváře masku lidskou strhnou,

že dojdeš sotva domů živ,

však nejsi, čím jsi býval dřív!

A tyto síly, bílé síly...

– u ďábla, Tonko, vzmuž se přec’! –

což také tebe obstoupily,

ty podlehneš jim na konec?

Viz, kterak vichr povoluje!

K ostrovu z dálek racek pluje –

ó jen ho viz, jak zápasí

a pořád cestu hledá si!

A ostrovy se vynořily!

Tam Bobara, zde Mrkan ční,

dva hrdinové stateční,

co rvou se, dokud troška síly.

Dřív nesmíří se se Smrtí,

až na prášek je rozdrtí!

Nuž, vzhůru, Tonko! Vzhůru k práci!

Noc druhá přijde za chvíli!

kde smysly tvé se bavily?

Něco tě mdlobou obestírá,

něco tvé hrdlo rdousí, svírá,

nech bílých bohů – škoda slov!

Radš hleď, by podařil se lov!

Co siňal dělá? Ryby dole?

A že tě trápí trochu hlad?

Ten lehko dá se překonat –

jen hleď, bys v tom už nebyl kole,

jež blíž se k tobě stahuje

a ruce na tě vzpřahuje...

– Ten dlouhý den a noc zas dlouhá!

Vše plno snů a divných tuch.

Mne v dálný kraj kams vábí touha,

kde lidský snad už není vzduch...

„Bych uzřel, co jsem dosud nezřel,

a neřek’ nic – a potom zemřel?“

Zde ukut někde na mne šíp,

já nelovil tak dosud ryb!

Však nejásej hned, Konavljane!

Já přečkám už, co přečkat mám,

já dobře vše vždy proved’ sám

a v konec má se vůle stane!

Hle, pták zas letí k Mrkanu –

a já živ doma přistanu! –