[Scirocco] (V)

Bůh žehnej srdci hrdinnému,

jež na svou sílu spolehlo!

Bůh žehnej v každém hnutí jemu!

Vše jemu v dálku uběhlo

a na blízku jen úkol zbývá

a jediná jen touha živá,

být se vším hotov, hotov jen

a pak se vrátit svoboden

zas ke krbu, zas volně zírat

do lidí pletek, do hry všech,

mít klidný úsměv na svých rtech

a žít a žít a neumírat

v té nejistotě strašlivé,

že něco kořeny tvé rve.

Buď hnusem raděj vázán cele,

jen nikdy zábavičkou ne!

To zboží bývá podezřelé

a věc pro duše neskromné.

Jen v strastech kotví naše žití

a nemožno je obejíti,

je nezmoh’, kdo je přeskočil

a za sebou dál svůj má cíl...

Víš, Herakles jak s hnojem pral se?

Radš jistě po té práci sáh’

než střílet stíny v bažinách –

tím ledakdos už vychloubal se!

Však zmoci práci úmornou,

to žádá sílu úpornou...

A úporná jen duše ta je,

co do lopoty klidně zří.

Ta ve skromnosti veliká je.

Jak pták se houpá v povětří,

tak ona stále v sudbě pluje,

leč sama let svůj diriguje,

až ovšem na ten případ jen,

kdy člověk tajně odsouzen

je snést, co nikdy nesnes dosud,

kdy shozen dolů v peklo je

a nemá, nemá pokoje,

až úplně ho zdeptá osud

a hodí lidské do vřavy

jak masný hadr krvavý –!

Proč děje se tak? Kdo to skládá

si takhle svoje romány?

Proč na tom, na onom je řada,

by skončil život prohraný?

Já nevím... Snad to ptáčník dělá,

jak Tonkova ho duše zřela,

snad balkon, provaz visící

nad užaslými tisíci,

snad krajíc s medem, nahé děcko,

jež na bílé tam sedí zdi,

kde Věčnost sama spí a bdí,

by nějak plálo, zrálo všecko,

a podťat klesl každý klas

a nezůstal tu jeden z nás...

Tak Tonko též je nějak ztracen

a ovšem zase neztracen,

oč na životě má být zkrácen?

Jej vlastní jakýs trestá sen

o lidu, který slávy nedbá,

a na němž malomoci kletba,

o zlatě (ač to zapírá),

jež odvaha si nabírá...

A o světě, jenž byl prý kdysi

tu slabošského bez vzdechu

a brzo má být k výsměchu,

jak v krčmě včera slíbili si –

a celek? Hloupá sázka jen,

v níž čert má býti poražen –!

Co doma dělají teď asi?

Noc druhá leží na vodě...

Zda na Tonka teď vzpomíná si

kdejaká duše v národě?

Konavljan klidně jistě žije,

u Danka sedí, kouří, pije –

a Arnaut ovšem nelení

a žert si tropí z vězení –

a ti, kdo na modlení dali,

teď sedí v jizbě setmělé

a snad se smějí vesele...

Svou povinnost už vykonali,

kdo ví, co chystá zloba dne?

Však nějak vše už dopadne!

– Snad Tonko prohrá – vyhrá, kdo ví?

– Snad nejbohatší bude z nás...?

– Poručí víno soudruhovi,

však ostatní si koupí zas,

by tady po svůj život celý

se všichni naň a naň jen dřeli?

– Snad ožení se – vezme mi,

co nejdražší mi na zemi? –

Kde hlasy ty se náhle vzaly?

Hoj, Tonko, matku kdybys měl,

snad modlitbu bys uslyšel,

leč tak jen ticho tmou se valí...!

I vlny nějak usnuly

jak prázdný život minulý...

Jen déšť, jen déšť se z mračen lije,

je dusno jako v chlévě kdes –

noc praská, křídly kolem bije,

však proto jen, že vichr kles’

a do prázdna se všechno řítí,

co muselo se vyzuřiti.

Loďka se houpá pomalu

jak bílé oko siňalu...

Snad bouře s dílem hotova je –

a déšť jen konec pečetí?

Je všade zvuky slyšeti,

v nichž prudký příval teď si hraje –

toť hudba hlučná, veselá

a málo strachu nadělá...!

Nuž, vyhráno je? Ano... Zdá se...

Hlad trápí zase chvílemi,

i žízeň trochu ozvala se,

však ulehne a oněmí –

Déšť jako plátno nyní šustí...

Toť on, vše po němž musí růsti,

toť milý, po němž rostlina

svou náruč pořád rozpíná,

toť on, jenž vzhůru ryby volá,

by radostně si zahrály,

kde vody dvě se setkaly

uprostřed cesty shora, zdola,

ve dvojím moři nad sebou,

jak zvlášť to menších potřebou!

Jak plácá, pleská to a šumí

kol po moři i vzduchem v tmách!

Vše kypí, samo též se tlumí

a v sloupech tančí jemný prach...

Vše v jeden tón pak náhle splývá,

to sborem moře, moře zpívá –!

Vzduch zmámen tančí v reji tom

a houká jako výstřel v lom,

však písně nelze pokaziti...

Je jako zima nezdolná

a jako jaro povolná –

než vzdychneš, i tvé srdce chytí

a za okamžik nese tě,

kdes dosud nebyl na světě –!

A tón se třese, bortí, hroutí...

Pak jako děcko usíná...

Teď nemůže se pranic hnouti –

toť pausy slavná hodina...

Jen vlnka za vlnkou se žene,

jak mládí věčně roztoužené,

a slyšet náraz jejich těl,

by takt se nějak udržel...

Pak dálka mrazem zafičí...

Pak plamen v obzor vyšlehne,

zavýskne, praskne, ulehne...

A pak – ten klokot slavičí –

to smyslů marné šílení –

a k rozkoším všem znamení...!

Slyš! Zmaten dokořen je cele,

a ďáblu duši svoji dal,

zapomněl na vlast, na přátele,

kdo tomu zpěvu naslouchal!

Jak ocel když se živly kalí –

jak hrdličky by cukrovaly –

jak po moři by někdo šel

a zlatou trepkou zablyštěl –

tón sirén zpěv teď nocí vane

a do těch hloubek noří tě,

kde padneš jejich do sítě

a kde tvé smysly udýchané,

průvodci těla nejistí,

se stanou jejich kořistí!

Slyš! Toť přec vraždy pokřik hrůzný!

To lidské hrdlo chroptí, řve!

Slyš! Toť přec vánku chichot luzný,

jenž pohladit chce líce tvé..!

Slyš! Takhle přec jen havran kráká..!

Slyš! Takhle přec jen láska láká..!

Slyš! – Což pak snad už hlupák jsem?

– To ryba bouchla ocasem!

...Však žena krásná z vln se noří –

je celý houf jich dokola...

Kdo z kruhu jich mne vyvolá,

bych nevrhl se v náruč moři,

jak mnohý rybák přede mnou

tou mocí zmámen tajemnou?

Slyš přece! Tón to nyní známý,

jak slavně zněl tu před chvílí!

Nač plnit obzor sirénami,

když mrak to prostě rozmilý?

Tak nepěje přec slavík z hnízda,

toť kluk, jenž v lese sám si hvízdá!

A nyní nač ten ryk a vzlyk?

To žralok v rybí hejno vnik’..!

Hoj, mořských panen neleká se

už dávno srdce Tonkovo,

je s oním světem hotovo

a nepřilnulo k jeho kráse –

nenajdou kořist schystanou,

ať znova z moře vyvstanou!

Hle, co to kolem tmami pluje –?

Toť mořských oblud lesklý val!

Hle, jak se boří, provaluje..!

Kde doposud se ukrýval?

Hle, tamo kůň je s lidským tělem!

Hle, kráva s chrupem dravých šelem –!

Hle – toho že bych měl se bát?

Toť delfín, nebo foka19 snad!

Však obluda už k bárce míří –

a za ní spěchá celý pluk.

Slyš, jaký ryk a jaký hluk...

a voda kol jak dme se, víří!

Jich nadzvedá už bárku hřbet

a zvrhnou ji, co nevidět!

Viz přece! To přec delfín není,

ni foka, tuleň modravý!

Však poznáš hned ho v okamžení,

až celé tělo nastaví –

toť tuňák přece! Hejno celé

se kolem žene, letí směle –

a vraždí, rve a pustoší

vše s kanibalskou rozkoší!

Hoj, rybář zvyklý nebezpečím,

že též však by jim z cesty šel?

Jen vidlici20 svou kdyby měl,

on mrštil by jí po největším,

jenž před bárkou teď obrací!

– Nuž buďte s bohem, junáci!

– Však ty co chceš tu, Konavljane?

Kde na moři se bereš zde?

Kam zlato dal jsi nachystané?

Zříš, do tuhého že už jde?

Já nával bouře přečkal slavně,

teď o kořist jen jde mi hlavně –

Ji za hodinu v bárce mám

a pro tě dobře uschovám!

Ať vstane potom vichr znova,

já plachtu napnu, dám se nést,

kde Župy břeh mně známý jest,

a před sciroccem už mne schová

a pustí v chvíli příhodné –

a tebe – úzkost probodne!

– Že šňůra má je bez ryb dneska?

Však uvidíme brzo již –!

To písnička by byla hezká!

Jdi domů, všechno uvidíš –!

Jdi domů, nestraš duše zbožné

a těš se věci na nemožné:

že strach si ke mně usedne,

že nejsem doma v poledne –

že cizí pomoc volat budu,

že nedovezu z lovu nic –

že ty mi v smíchu vyjdeš vstříc

a já že jako žebrák půjdu...!

A to tvé zlato? Ďas je vem!

Je proklato! Je probijem’! –

Však věru – jitro už si kýchlo!

Je k práci právě pravý čas.

Je klidno... Moře zcela ztichlo –

je vidět mlh už leckde pás...

Hoj, kde je siňal? Jitřní stíny,

což strh’ ho luňák do hlubiny?

Hoj – příhoda to nemilá!

Proč bárka též ho pustila?

Kde šňůra trčí, všichni svatí?

Což ryby, zástup zoufalý,

ji ke dnu někam napialy

a siňal bůh ví kam se tratí?

Snad spíše druhý najde se

a kořist svoji vynese...?

A Tonko pluje, pátrá, hledá,

však siňal kde je, bůh ví snad,

či spíše ten, kdo spát nám nedá,

když něco chceme vykonat...

Mu rarach lidé jméno dali

a že prý šelma je to malý –

však ďábel sám je jeho strýc

a z dobra nezná skorem nic!

Hle – siňal tamo v dálce hopsá –

však zřejmo, že je utržen!

Kde šňůru najít nyní jen?

Toť historie hloupá – pro psa!

Je nutno pilně hledati,

než moře lup svůj vydá ti.

Však hledej šňůru v živlu holém!

Kde uváz’ kámen pod vodou?

Jak? Provaz v půli? Šňůra kolem

však zamotána náhodou?

Ví bůh, to kus jen parangálu!

Což za ostrou snad zachyt’ skálu?

Či je to pravda – je to sen?

Je přeříznut, či přestřižen?

Tak šňůru jenom člověk zmotá,

tak provaz napříč řeže se!

Však zloděj teď kde najde se

či uličníků hloupá rota?

Je kámen pryč –! V tom úklad skryt!

A šňůra jde jak hloupá nit...

Jde jako nit a – je – teď nití!

Je rozpletena v provázky!

Tak jenom tomu může býti:

čert přimíchal se do sázky,

a nyní všechno mate – plete...!

Hoj, smysly, jenom neusněte,

a celé divné zmatení

na pouhý šprým se pozmění!

Hle, noc se končí, slunko vstává,

čert jako stín se rozsýpá,

jen do hrsti vzít filipa, –

v tom lidského je rodu sláva

a marný pletky mocí těch,

jimž člověk se vším na posměch!

A Tonko pořád hledá, hledá...

Nit stoupá z vody pomalu...

Jak vzpomínka se tence zvedá

z vod široširých úvalu...

Teď ztratila se nějak zase...

Což kdyby vskutku přetrhla se?

Kde pak ji hledat, čím a jak?

Jak vytřít Konavljanu zrak?

Však nit, hle, drží, drží stále –

a zase prsty prochází –!

Ji tajného cos provází

a je to dění nebývalé,

jež v srdce úzkost nasije –

však co to, co to asi je?

Nit náhle těžší stoupá z pěny –

ďas ví, co v ni se zapletlo!

Však parangál to zpropadený –

po niti musel na světlo!

By neutek’ zase, ruka čilá

ho rázem lapla, vylovila

a dřív než lze vše vyříci,

zaklesla na kruh na špici,

kde s loďky lano vždycky visí...

Tak velká ryba řádí jen!

Hoj, rybáři, buď připraven –!

Však lecos Tonko zřel už kdysi,

a teď, kdy přestal hloupý špás,

je ve své práci doma zas...

Jak hádě šňůra teď se plazí

přes okraj zvolna do lodi,

do prkna sem tam háček vrazí,

jak Tonko provaz odhodí –

Kde návnada je? – Krabi malí

ji dole prostě ozobali

a velká ryba potají

si opatrně strhla ji...

Houf prázdných udic z vod se noří.

Co dělat? Čekat, víru mít,

že aspoň jeden něco chyt’

si dole přece na dně v moři –

hoj, prázdný háčku nahoře,

což nepotkal jsi úhoře?

Však nyní pozor –! Šňůra váhá..!

A něco, zdá se, škublo jí!

To ryba vzhůru jít se zdráhá,

že o cestu prý nestojí –

však musí! Stoupá lekem štvána

až tam, kde končí voda slaná,

však sotva světlo uzřela,

tu rozzuří se docela!

Ocasem bije, vodu vzrývá

jak mocná ryba hlubiná

a potom rejdit počíná

jak nejdivější ryba divá

a je to – malý radža21 jen,

co v loďku padá vytažen!

A dále šňůra v loďku klouže...

Vše jaksi končí na plano...

Jdou zas jen háčky vzhůru z louže,

nic na nich –! Vše je sežráno!

A hloupý radža oči poulí:

– Což se šňůrou teď penny22 jdou-li?

Kam dáš je, sborem jestli jdou? –

– Táh’ bych je prostě za sebou!

Však – bože! – Kriste! – Panno Svatá –

jsem střelen – – – pálen... za živa...?

Co ruka má to ukrývá..?

Ký běs to po srdci mi hmatá..?

Ký vrah to v páteř nůž mi vbod’..?

Co vylezlo to... z lůna vod..?

Můj bože..! Malá rybka září

na dlani všemi barvami –

leč smrti běl má Tonko v tváři,

zrak plní se mu slzami...

Vše chvěje se a v mlze hyne...

Spas jeho duši, Hospodine!

Toť ryba-vrah, již v ruku vzal,

jak s malým radžou žertoval!

Hle, její bodce, zrádné, lstivé

a celé jako skleněné!

Jsou žíly jako z plamene...

a hadí hnízdo, nerv kde dříve...

Toť taranta,23 již zrodil jih

daleko v mořích ohnivých –!

A Tonko rybku s ruky smetá...

Ji botou rád by rozdrtil –

však po vůli je nějak veta

a povstat, k tomu není sil...

Krev hučí, rozum sotva šeptá,

chce hrdlo výt, však jazyk bleptá

a míň než děckem teď je muž...

– Hoj, Konavljane, konec už!

Kdo s člověkem tak smí si hráti?

Jen viz ho! Ruce vztáh’, by řval –

proč zbyl tu, proč má trpět dál? –

Jak teď se vůbec domů vrátí?

Jej vraždí bolest veliká...

A chlap jak jehně naříká..!