[Scirocco] (VI)

A Cavtat čeká... Věky čeká,

zda slávy den mu zazáří,

proč nepočkal by na člověka,

jenž venku prostě rybaří?

Že z kouzel špatné vstává ráno?

Vše od věků je uchystáno,

dnes ten či onen zmýlí se

a vyběhne a ztratí se...

Kdo u mořského uleh’ kraje,

ten překvapením přivyká –

je ničím tady tragika,

na kořist cizí každý zraje,

jak jinde též to u lidí,

již zřejmě však to nevidí.

A Cavtat čeká... Nehrdinsky –

by mohlo říc’ se skoro snad –

však nedbá úsměv na dětinský,

jímž chtěl by ten ho pokárat,

kdo Ameriku v hlavě nosí,

a rád má vzdutý bzukot vosí,

v němž není radost ani pláč,

v němž každý dře se, čert ví nač.

Zde každý prostě věří v sebe

a k bohu mysl pozvedá –

otec se opřel o děda,

syn o otce a kousek nebe,

v něž také jiní hleděli

a byli klidní, veselí...

A Cavtat čeká... Tonko kde je?

Vždyť slíbil, že se navrátí!

Vše ke kostelu ráno spěje,

což moh’ by někdo zoufati?

A s věže zvonek zvoní, cinká –

toť na Tonka je rozpomínka –

– Pojď domů, Tonko! Hry už nech!

Nač potácíš se v marnostech? –

A steré oči v dálku hledí,

zda jeho loď už na blízku,

jak vyvázla z vln útisku –

a s jakou pluje odpovědí

sem junák s myslí hrdinnou

na sázku víc než zločinnou.

Mrak zase zastřel nebe v dálce

a mračna jsou i nad roklí –

zas vichr hotoví se k válce –

a zvedá plášť svůj promoklý...

Teď z toulce vodu vylil na zem

a liják máme tu zas rázem...

– U čerta! Tonko! – Co chceš víc?

Ať něco máš, či nemáš nic –

ty vrať se hned, my čekáme tě!

Slyš – bora hučí z východu,

kdo odváží se na vodu

pak pro tě na tom božím světě?

Kdo šílený tě zachrání

z tance, v němž tančí satani?

A kněz se vroucně s všemi modlí

za jednu duši ztracenou,

již vraždí v živlech osud podlý

pod klenbou, vztekem zastřenou.

– Och, Svatá Panno, schyl se k němu

a pomoz poloubitému!

Jej vynes z tůně žalosti

a z moci zlých ho vyprosti! –

Jsou lidé... modlí se a pláčí...

jsou jiní – hledí hněvivě...

Zda Tonko dosud na živě?

To pro ně i část víry značí –

nevěrou duch už krvácí –

leč Tonko zpět se nevrací!

Jsou jiní, kteří kříž už vťali

do vzduchu v dálku za Tonkem,

však vnitřně přec je něco šálí

v závoji divů tenounkém:

snad Tonko už se přece vrací –

má s příbojem jen těžkou práci,

jenž hloupě v cestu staví se...

a Tonko náhle zjeví se!

A bude tu! – Ó víro zbožná,

proč tím se těšíš obrazem?

Hle, s mračny hromem žvatlá zem!

Jak bárkou plavba je tu možná?

A ruka druhý dělá kříž:

Ne, nevrátí se nikdy již!

Je po mši a dav po nábřeží

se dává přímo k hospodě,

jej udržeti lze už stěží,

je jako pěna na vodě:

hoj, pomstou, pomstou jenom plane

za lidské žití pošlapané

a je už k pomstě hotový –

chce vrazit zkrátka k Dankovi

a na soud lidu vydat prostý

ty, kteří všechno začali,

by všem se potom vysmáli –

čert sám ty přines’ divné hosty! –

čert sám ať jich teď ujme se

a do pekla je odnese!

Hle, v čele sám jde Petrič starý,

toť starešina rybáků!

Ten zažehná už všechny čáry,

zrak vbodne pěkně do zraku

a na dně duše všechno spatří,

co s peklem opravdu se bratří!

Ví bůh, ten v každou vidí hruď...

Nuž, počkej, pomsto, ticho buď!

A před hospodou zástup staví...

Jek zazní – Petrič pokyne,

jek ztichne, v sobě pohyne

a všechny k sobě letí hlavy –

jde Petrič dovnitř sám a sám

a správnou věc už zrobí tam!

Ve dveřích stojí Danko bledý,

stráž němá stojí u oken.

Což skončí-li vše naposledy

krvavou bitkou přece jen?

Však zajatci, hle – klidně sedí,

z talířů bílých krmi jedí –

již před chvílí jim Danko dal,

než lid se k němu rozehnal.

Ten klid! – Sám Petrič se mu diví –

Strach nelpí jejich na duši?

Což nebezpečí netuší?

Či je to známý poklid lstivý,

jímž Turčín rád se maskuje,

když vše už dáno v sázku je?

Uctivě hlavu Petrič sklání –

ti zdraví prostě, bez bázně.

– Již promiňte mi, vzácní páni –

začíná stařec rozvážně...

– Sem židli! – Petrič usedá si,

své bílé zvolna hladě vlasy –

...Já přišel k vám dnes proto jen,

bych skoncoval zlý pokřik ten,

jenž městečkem se dneska zvedá.

Zlou věc jste tady smluvili,

zle může skončit za chvíli,

mně nejednat však čest má nedá,

já nezřel ve svém žití den,

by host jel od nás uražen.

– Nuž myslím, třeba skoncovati!

A myslím, nějak prostince.

Ať Tonko nevrátí se, vrátí,

vše jedno v této hodince.

Zlou věc jste spředli, znova pravím,

však rozumem lze skončit zdravým

vše ještě dnes – však zítra ne –

až vztek se k slovu dostane.

Nuž – co by navrhli jste sami?

Jdi, Danko, pošli domů lid!

Klid s rozvahou tu musí být,

ne hloupé záští, které zmámí,

a provede věc nečestnou,

kde jinak čestní lidé jsou! –

A Petrič hostům v tvář se dívá...

Co spí v těch zracích nehybných?

V nich divná síla kotví, živá...

A neblysk’ jimi nyní smích?

Můj bože, ne..! Zří cize, chladně,

spí černá věc těch zraků na dně

a co se děje v pozadí,

to bílá tvář jich nezradí...

Konavljan nyní klidně dýmá...

Jí Arnaut... Danko už je zpět...

Před starce víno staví hned

rukama svýma čipernýma –

Je ticho venku, v jizbě klid

a začíná se hovořit...

Pomalu Petrič upije si...

– Nuž – páni? – Věru, co ti říc’? –

– Mne vaše ticho nějak děsí...

– My nezavinili přec nic! –

– Jsou strany stejně vinny obě! –

– On začal! – V pozdní noční době,

kdy víno zmátlo smysly všem...

– On jen byl všeho původcem! –

– Vy do sázky však hnali jste ho! –

– Však sázka byla, on jak chtěl! –

– Vy hnali jste ho! – Dorážel,

ty šanoval bys chlubivého? –

– Však jestli vln ho přikryl val? –

– Sám na se Smrt si zavolal! –

Pomalu Petrič hlavu stočí,

kde okénko lze k moři zřít.

Pak zatne zrak svůj panstvu v oči...

– Nuž – jak to chcete zakončit?

Což, Konavljane, nejsi zdejší?

Kdo zítra ty tam ukonejší?

To, Arnaute, sám řekni mi:

čím zachráním vás před nimi? –

– A proč nás vůbec zachraňuje

tvá ruka i řeč laskavá?

Čas letí, sázka dozrává...

A Tonko možná domů pluje...

A bude z něho velký pán! –

směje se tiše Konavljan...

Teď Petrič pohár na zem sráží

a vstává – v tváři zmatek, hněv.

Hněv vidět je i v tváři stráží...

až do očí jim vběhla krev,

leč Petrič rukou zadrží je –

– To, pane, slovo poslední je? –

– Jak – poslední? Dals návrh snad,

jímž vše se dalo rozvázat? –

– Zde jest! Tvůj výrok sázku zruší,

já za vážnou jí neberu,

ty zlato předáš klášteru

na spásu hříšných našich duší,

pak v klidu s lodí odplout smíš,

však nikdy sem se nevrátíš! –

– Jak může tak tvé radit stáří?

Což, když se Tonko navrátí

a zlato bude na oltáři?

Kdo z vás mu sázku vyplatí?

Kdo v sázku šel i kdo ji platí,

ti jen ji mohou rozvázati,

ne jeden však! Jsem čestný muž

a Tonka tady dočkám už! –

– Ty myslíš, že se přece vrátí? –

– Což zahynout mu souzeno? –

– Já myslím, vše že ztraceno! –

– Můj vklad i pro noc třetí platí! –

– A cíl kde všeho tajný je? –

– Vždyť slíbil, že mne zabije! –

– Slyš, Konavljane! – Nech mne býti!

Mám hloupě dát se urážet? –

– Ty ve mně stáří měl bys ctíti!

Hleď, v divé vášně padá svět...! –

– A já se směju strachům tvojim!

Či myslíš, že se smrti bojím?

Či mníš, že zlata třeba mi,

bych v nebe vešel za vámi?

Kněz za vás k nebi zvedá Krista,

já zvedám číši k nebi sám,

já spásu svou sám v ruce mám,

je v Osudu už věky jista,

a za tvé kejkle zlatem svým

já nikdy nikde neplatím! –

– Stůj, Konavljane, co to chrlí

tvá strašná ústa do vzduchu? –

– Kus života v svět nedomrlý

bez pohybu a rozruchu,

v ten svět, v němž velké bohů dílo

se pro pár kněží narodilo! –

– Stůj, Konavljane, s pravdou ven,

jsme opravdu ti stádem jen? –

– Míň nežli stádo, pouhý tlach,

jenž po geniích kdys tu zbyl! –

– A naším bratrem Kristus byl!?

– Z vás právě proto nemám strach,

a proto nedbám vašich rad,

že do konce chci vytrvat!

...A zatím Tonko v bárce leží

a vyje, zuří, mukou štván –!

Jak prázdná cívka rozum běží

a kraj se boří do všech stran...

Nabíhá rámě, tělo pálí,

jak sršni by je rozbodali –

a celá páteř hoří v něm

jak větev z roští nad ohněm –

i vítr v horké tváře bodá

jak rozžhaveným špendlíkem,

kol v hrůzném kotli velikém

vře jako ocel žhavá voda –

toť živlů souhra zmatená

a vprostřed – duše ztracená!

Hoj, zimnice to pařát divý,

co Tonka štve teď mdlobami –

každičký pohled obraz křivý

v skulině ve svět neznámý,

každičký povzdech rána z děla,

jež nad vesmírem zaduněla,

a každý pohyb, každý sten

je předem zrazen, rozložen...!

A hlava jenom blouzní, třeští –

a duše s bárkou vylétá

vysoko někam do světa,

co tělo sténá v spárech kleští,

jež drtí každý nerv a sval,

na který’s dosud spoléhal!

Kde plachta, která měla nésti

dnes ráno Tonka k domovu?

Kde rybář, jeho lov a štěstí?

Kde silhuetty ostrovů?

Kde Župy břeh a bílé skály,

jež ráno k sobě Tonka zvaly?

Kde celý ráj ten ztracený?

Kde moře povrch ztišený?

Kol vítr letí, marně chladí

tvář rozsápanou, zmučenou,

kol deště v dál se přeženou,

leč každý mrak též doupě hadí,

v němž jako v nervech syčí jed –

a hučí příval hrůz a běd.

A vichr vzrůstá, moře vzrývá

a rozpěňuje hlubiny,

však viz, co dole všechno skrývá

jediný útes nevinný!

Toť jastoků24 je úval celý,

je jak by ježci obtáčeli –

a mířili kams k očím tvým

ukrutným kopím pichlavým!

A vedle tam ta černá tlama?

Ta krev a mléko, šeď a běl,

jíž nemocnější’s neviděl –

toť holothurií je jáma –

fí – jaká díra ohavná,

už pouhou barvou otravná!

A vichr klesá, moře vlní

se jako břicho s útěžkem.

Čím se to povrch dme a plní

v pohybu hnusném, přetěžkém?

Kol samý gruj25 se vodou valí

a za ním – pohled nebývalý –

jde za murenou murena

jak stará zmije zbarvená,

jdou bez pohybu jako leklé –

a s nimi táhne vzduchem puch –

za nimi jiný plove druh –

však tyto – živé jsou a vzteklé..!

Viz, kterak hledí na tebe

a zuby klapou o sebe!

Co to vše rodí moře dneska?

Toť v hejnech vrag a škarpina,26

o ploutev ploutev kolem pleská,

co to vše rodí hlubina?

Kol mačky, mačky27 jak by stály

a vrtěly se, tancovaly –

je, zdá se, plné moře jich

i jejich kožek škrablavých –!

A jak by tělem tvojím pluly...

A draly horkou kůži tvou...

To zimnice je s horečkou..!

se šílenstvím a se svou zvůlí..!

A ovšem taky s branou duh,

z nichž do tvých běd zří cizí bůh...

Jen viz ho, viz! Tam z dálky pluje

k Tonkovi plachta nachová...

Loď jako ryba nadskakuje –

toť vskutku yachta čertova!

A loďka vlastně – ryba černá,

podivná hračka nerozměrná...

Jak bystře mořem žene se,

jak plachta trochu nadme se!

Však jaký stožár, duše prosté!

Toť révy peň je vztýčený

i s výhonky a rameny,

révové listí na něm roste

a sem tam snad bys hrozen shléd’,

jak dozrá jednou za sto let –!

Zří Tonko na ten zázrak skvělý –

loď tančí, letí, zatáčí...

Roj pliskavic s ní tančí celý,

že zrak vše shlédnout nestačí –

leč koho vlastně loďka nese,

že sotva stane, nepohne se?

Kdo tady živly takto zvlád’,

že jeho jen tu platí řád?

Teď nedaleko bárky stojí...

Zří Tonko: jaký vzácný pán –!

Toť stokrát víc, než Konavljan –!

Však co tu s lodičkou chce svojí?

Vždyť Tonka přec si nevšímá

a oči nějak mrtvy má...