[Scirocco] (VII)

Noc třetí padá v obzor širý,

kde Tonko s kouzly bojuje –

zde kolbiště pro bohatýry,

však sklep též všech zlých duchů je.

Je mrtev Tonko? Jako ptáka

si střelili ho nebožáka –

Co chtějí s ním však ještě dál?

By zakřičel a zazpíval?

Oj, lidská řeč jak štěbot ptačí –

toť slávy bohů zrcadlo –

v ni něco z ráje zapadlo,

však někdy přece nepostačí

a třeba, aby lidský řev

dal nebi barvu na úsměv!

A Tonko leží, vzdychá, sténá,

nemůže tělem pohnouti.

Je páteř jako přeražena

a kloub, jak když se vykroutí...

Vyprahlé hrdlo slinu hledá,

na ústa žízeň rudá sedá,

do útrob vnikl vrahem hlad

a týrá, pálí napořád...

Nehybně do tmy Tonko zírá,

kde vichr práská salvami,

to na okamžik omámí

a člověk zmírá, neumírá...

Však teď to zase křeče jsou,

jež div že duši nevyrvou...!

Zří Tonko v tmách zas váčky zlata...

což vrací se mu vědomí?

Třesavou rukou po nich hmatá –

leč div že tělo nezlomí,

křeč za ten pohyb tak ho trestá –

že k smrti už to málem cesta –!

– Zhyň, červe! – hřímá v žilách jed –

teď rukou hnul jsi naposled! –

A všechny smysly zvrátily se:

sluch vidí, slyší zrak i hmat

a chut chce vůni ohmatat –

A všechny smysly ztratily se,

a neslyšet nic, nevidět...

A jak by pod sklo vlezl svět...

A Tonko náhle pluje, pluje...

Leč kdo to plachtu rozvíjí?

Po stranách ryba vyskakuje

a Tonko sluchem vidí ji.

Leč – kdo to jedro28 napial celé?

Toť víc než služba od přítele –!

Leč – ký to pohyb klouzavý

a přísvit ve tmách mlhavý?

Toť jak by člověk běžel zrovna

po cestě mládí stříbrné,

jak štěstí když se přihrne,

jemuž se pranic nevyrovná –

však nyní – rána k srdci to,

jež padá k zemi ubito!

Spí všechny zvony v světě celém –

však náhle vidíš všechny znět!

Je mrtvo, chladno v srdci smělém,

spí v kapce vody celý svět –!

Hrá barvami a žáry všemi,

však okamžik a spadne k zemi –

a to je chvíle soumraku

a vykoupení žebráku...

Věc věru divná, kterak nebe

si lapá mouchy dole tu:

tam toho chytlo z rozletu,

v omáčce zase loví tebe

a jiným spásu přináší,

tím, že je drtí na kaši...

A kouzla stejně s nebem loví –

(však nebe také kouzlo je)

ráj ukazují tulákovi

a pak ho srazí do hnoje –

fí – na tu hru! Jen je-li velká

a Smrt když slavná velitelka,

pak stojí za to s kouzly hrát

a úsměv na rtech umírat –!

Pluj, Tonko, kam tě ďasi ženou

či možná bílí andělé –

co v dálce čeká setmělé,

vidinou můž’ být vytouženou,

již vystopoval tvůj ti duch –

nás zrádce všech i věrný druh!

A bílá půlnoc Tonka zvedá

a posazuje za vesla...

A srdce svůj zas rytmus hledá,

i síla v trosky pokleslá...

A bárka běží, letí zase,

tancuje, vrtí – kolébá se...

A bílá plachta visí v tmách

jak láska v pozdních vzpomínkách...

Leč běda! V tom všem Tonko není,

jak ve všem cele býval dřív –

zde noci roste prostě div

a divné živly v rozčilení

zjev lidský ženou uvadlý,

kde mámení se zrcadlí..!

Tma ztrácí se kams na výšiny

a z dola roste záření...

A mořem táhnou zlaté stíny...

A dno je zlaté sklepení...

A bárka jak by byla z mědi.

A na plachtě pták divný sedí...

Má oči jako drahokam

a šilhá jimi sem a tam...

Teď zved’ se, letí... Zdá se, spěchá...

jak zprávu někomu by nes’ –

teď jako hvězda v obzor kles’...

jež blýskne, stopy nezanechá...

A bárka stojí najednou

nad jamou divů bezednou:

Vzduch s vodou promísil se zcela,

je namodrale našedlý –

jím v hloub i v dál se stavba bělá,

již lidské ruce nesvedly.

Toť bílý mramor – schodů řady –

a tvoří kolo dohromady,

a celé kolo, každý schod,

toť jako výkřik o život –!

Děs leží na dně stavby smělé,

však celek hřímá vůlí žít,

je vášní všechen jeho klid

a prozrazuje stavitele:

to bezohledný velký věk

sám před sebou tu v práci klek’!

A schody pomalu se plní, –

však jaké divné postavy!

Tam tulení se stáda vlní

a vedle – želvy ohavy!

Jak čile krky natahují,

jak modrým živlem bystře plují!

Kde vzalo se jich tolik však?

Či je to dole v hloubce mrak?

Však tuleně lze jasně zříti,

ba dokonce i slyšeti –!

Bučením zvíře zvířeti

chce jakous hloupost vyložiti –

jak chechtají se, prskají

na sebe v schodů okraji!

Však z leva co to vplouvá zvolna?

Toť mečounů je hustý šik!

Slyš, jaká vřava obapolná

a jaký kvikot, smích a křik!

Ti chlapci, nezbedové malí,

z ryb praporků si nadělali –

cár veselý má každý z nich

na konci mečů krvavých!

A nespolknou ho! Plují, jedou

a jenom očkem mžourají,

zda přátelé se dívají –

a tak si vážně při tom vedou,

že stará želva pomalá

jim za to pusu poslala!

A z prava delfíni se ženou

a tuňák... hejno za hejnem...!

Tu letí řadou roztaženou,

tam v proudu hloubkou nestejném,

ba zdá se, kejkle provozují,

a proto všichni různě plují –

toť velký národ nezbedů,

jdou jako šašci ku předu...

Tam jeden dětsky sudy válí,

tam jiný metá kozelce,

po schodech skáčí po délce,

a když vším světem zahýbali,

jak dým se srazí najednou

a bleskem tiše usednou!

A nový mořský národ vchází

v prostory bílé arény –

ten velkým míčem sobě hází,

jej v letu chytá rameny –

toť chobotnice moře ze dna,

z nich pod let tisíc není jedna!

A jejich míčem – pro boha! –

toť ztracená loď – nebohá –!

A nové stvůry přicházejí

a novou hrou zas hrají si –

vše má však také obrysy,

jak při pohádek bývá ději,

jen barvy trochu prudčí jsou,

víc planou každou minutou...

V důl hledí Tonko, před se zírá,

hle, schody rostou výš a výš...!

Cos nad nimi se otevírá –

toť brána, jaké neuvidíš –!

Však – běda! mizí – v moře – klesá –

a nahoru kams pod nebesa –

se žene nesen plameny

jakýsi kužel kamenný –!

Teď stanul... Nad ním slunce visí –

a pod ním – co že je to zřít?

Toť neznámý je jakýs lid –

že lidé tam by usedli si?

Však – jak by tam se dostali

přes moře, živel nestálý?

Toť moře a zas pevnina je

a povětří a voda zas –!

S výškou jak s hloubkou vše si hraje

a zpátky jak by běžel čas...

– A naproti? To obři, ďasi –

a rybí ženy strašné krásy –

tam člověk – had a nymfy kol,

tam Kentauři se ženou v dol –

a jednooký démon hází

za nimi skálu s křikem svým,

však vše jen rozmar je a šprým,

z nichž radost mají bůžci nazí,

(jak asi z všeho na světě)

a tančí želvám na hřbetě...!

Vzduch s vodou jako oheň syčí

a praská, kvete jiskrami.

Však jaký pohled holubičí

vše proťal náhle neznámý?

Jen viz ji! Tam ta – tam ta paní

tam naproti! Snad pouze maní

své oči zvedla – který král

by těm však zrakům odolal?

A vedle jiná, krása nová,

s ní též však netvor chlupatý

a chlípný kozel bradatý –

kam, Tonko, rozum tvůj se schová?

Vše v kráse jako v nekráse

rozkvétá, září, pestrá se...

A tajná řeč se z živlů rodí:

I my! I my! I my jsme tu!

Nám čas přec nikdy neuškodí!

My nemizíme ze světů!

Nás vidíš už? I ze Sněžnice

jsou tu! Jsou tu! A je jich více

než jedno božstvo! Patř jen! Viz!

Což mají všednosti snad rys

své v tváři? Dneškem všechno měříš?

Vždyť zříš nás, náš též slyšíš hlas!

Hleď zpříma! Mluv! Už věříš v nás?

Či v budoucí jen život věříš

a ničím čas ti předešlý?

Hni rukou, červe, můžeš-Ii! –

Kol Tonko zděšen zrakem bloudí:

je v středu světa zašlého!

Vstříc pohrdání jen mu proudí

a všichni patří na něho!

Jak zhaslá svíce připadá si,

jak mrtvý, který vzpomíná si

a nemůže si vzpomenout,

kdy, kde a který skryl ho kout.

Je ztracen! Ztracen na věky je!

Jej náhlý blesk snad omráčí...?

Však – proč se kde kdo otáčí?

Proč tento svět ho neubije?

Slyš – co to praví mocný hlas:

– Teď na kolena kde kdo z nás!

Však Tonko stojí jako vbitý...

Zří: k rybě ryba přimkla se,

do písku lezou želví štíty,

ďas k ďasu na zem vrhá se,

i holubičí pohled luzný

je světýlka teď sloupek nuzný –

a všade ticho zavládá

a v atomy se rozkládá...

Teď slyšet... vesla vodu bijí...

a v taktu slyšet povely...

a hlas to není nesmělý,

jenž veslům zpívá melodii...

...A nyní – viz ji! Letí sem –

jak nadnášena oblakem –!

Toť loď – jak obři by ji zkuli!

Je krev a ocel, plamen, blesk –

div jednou, zázrak druhou půlí

a s paluby zní zbraní třesk –

papoušci sedí v rahnech na ní,

jak velké květy v záři ranní –

koberce brázdí vlnek lem

veselých třásní poskokem...

Teď přirazila – náhle sice,

však s opatrnou něžností –

pak od schodů se vyprostí

a odlétá jak vlaštovice...

Bouř hlasů, zdá se, nese ji:

„Buď zdráv, kdo zrozen v Doklei!“

Tak všechno volá, křičí, plesá,

co kdosi kráčí schodištěm –

což stoupá snad až na nebesa?

Uviděl kámen... stojí něm...

Teď obrátil se... Tonko vidí:

to konečně je někdo z lidí,

toť tvář, jež lidem přidána,

a lidským bojem popsána...!

Toť muž jak dub, jak socha málem –

Zrak v prostor upřen bez hnutí...

Toť zrak, jenž vše si vynutí

i na osudu neurvalém –

však kdo ten muž, to rcete mi,

že vše teď pod ním oněmí?

Nemluví, stojí... Zdá se, čeká...

z kamene oheň vyvěrá...

Teď hlavu sklání, zvolna kleká...

S ním dole obec veškerá...

Toť obřad tajný – mysterie –

však z bohů – kdo tu ukrytý je?

Což ukáže se tvorům všem

na voze slávy ohnivém?

A oheň roste... Všechno klečí...

I delfín nějak modlí se,

tuňáci v hloubkách tratí se,

vzduch zase zvoní tajnou řečí,

jež chvílemi zní jako vzlyk

a jako prosba... jako dík...

A Tonko stojí jako vbitý...

Zří: kámen praská, dvojí se –

v paměti obraz vše je smytý

a kouř kams pod zem tratí se...

Však z toho kouře co se vznáší?

Toť krásný jinoch v mluvě naší...

Má v ruce pochodeň a nůž...

To – bůh je –, tomu jenom služ!

Frygická čapka hlavu kryje,29

pod čapkou oči veselé –

však jsou to pruty z ocele,

v nich život všech nás zavřený je –

toť pravdy pravda pravdivá,

jež nikdy nic ti neskrývá!

Hle, už mu býka na smrt vedou!

On vrhá se naň, vraždí ho..!

Toť útok v dálku Doby šedou,

na nepřítele většího,

než kdo z nás větří svojí duší –

ten útok její vládu ruší!

A útok ten je věčně živ

jak věčná smrt a věčný div!

Kdo tedy smrti lekal by se?

A života kdo by se bál?

Hle, na nicotu život vstal,

krev na obětní dýmá míse,

štír dole jinak hledá ji

a s hadem pes už chlemtá ji..!

Plá jinoch jako nebe rudé –

pochodeň hoří jako květ –:

Co bude, věčný život bude

a nesestárne nikdy svět! –

A jinoch jako koule žhavá –

se všemi moři propadává...

To sopky duní bůh ví kde –

leč jejich lůno dnes je zde –!

Hle, voda kypí, k nebi bouří,

a pod ní země puká se...

Vše rodí se jen v zápase –

a kdo snad nad tím oči mhouří,

ten podoben je dítěti,

jež nesmí pravdu slyšeti!

A Tonko stojí jako zmámen...

Zří: pryč je bůh i pes i had –

pryč oheň, oltář – puklý kámen –

což umřeli tam dole snad?

Jak smrtí zasaženi leží –

po bitvě kdes a děsné řeži –

a chroptí vzlyky strašnými –

neb ještě bůh je nad nimi...

Jen zvolna, zvolna opouští je –

a v život zas je navrací,

kdo vstane, ten se potácí,

kdo vzhlédne, jako osleplý je

a nehýbou se svatyní

zas ani čilí delfíni.

Však nyní On též povstal ze sna!

– Hoj, vzhůru, bystré plémě mé!

Hoj, praská smrti brána těsná

a my zas žijem’, žijeme!

Nadarmo osud balvan valí,

by chytráci nás pochovali,

nadarmo z nás že kde kdo kles’?

My nesmrtelnost zřeli dnes!

Ať mrtva je má Armenie

i celý Egypt s Persií,

ať písek pouště vzal si ji,

ať v močálech a loužích hnije,

ať palác můj mi rozbili

krajané moji rozmilí,

já jsem tu dál a věčně trvám,

a nejslavnější jsem z nich všech,

mým klaněli se kdysi brvám

a mne zas mají na svých rtech,

když o té začnou mluvit láji,

jež hledá život někde v ráji...

Já na kříže je kdysi štval,

by jejich bůh se ukázal..!

Nadarmo ovšem – váhal vždycky,

byl v intrikách jen veliký,

mé všechny bořil podniky,

že zlepšit chce prý osud lidský...

a ptám se v pýše neskromné:

co že dal lidstvu místo mne? –

A Tonko jako balvan stojí:

jak chechtají se rouhavě!

Vše pohnulo se jako k boji,

trup k trupu, hlava ke hlavě...

Však, probůh, kdo to, kdo všem velí,

jaké je jméno veliteli,

jenž před všemi se chlubí tu,

že neznal nikdy soucitu?

Prý Dalmácie syn to prvý,

jenž slávou dorost’ v říši hvězd...

Což – – Dioklecián to jest,

jenž křesťanskou se brodil krví?

Oj, běda, nyní hlavu zved’

a třikrát běda, Tonka shléd’..!

A Tonko jako fascinován

zří jen v ty oči z ocele...

Spí jeho osud v nich teď schován..!

Pot vyvstává mu na čele...

Zas jeho duše sténá, úpí...

v ni bije předmět jakýs tupý

a z venčí slyšet mocný hlas:

– Jak dostal jsi se mezi nás? –

A Tonko hrůzou schne a bledne...

má padnout na tvář? Snad by pad’,

leč kterak má to dokázat,

když ani prstu nepozvedne?

Je ztracen, zničen dojista –!

Jej drží síla nečistá!

Hlas mocný znova ozývá se

a tentokrát už blíž a blíž:

– Slyš, červe! Víš snad, kdo tě ptá se?

Mluv! Krátký čas nám zbývá již!

Co chtěl jsi vlastně mezi námi?

Mluv zpříma a ne vytáčkami!

Co zřel jsi? Mluv! Cos tady zřel?

Mluv, červe, co jsi uviděl? –

A Tonkem temná hrůza třase,

jej neposlouchá přece ret –!

Jak všechno tomu povědět,

jenž jako ďábel vyptává se?

Ať vezme duši, shltne ji,

jí věru bude lehčeji!

Leč náhle cos přec v krku praská

a uvolňuje hlas i řeč:

– Mne, pane, přivedla sem sázka,

mne týrá jed a drží křeč,

co zřel jsem, nevím zpola ani,

vše, myslím, bylo pouhé zdání –

– Jak, hloupý mluvko, zdání jen,

co za sto let nám dává den?

Co chtěl jsi tu? To pověz krátce! –

– Svůj siňal, bych moh’ domů jít

a na vše, na vše zapomnít

a do smrti z všech hříchů kát se...! –

– Jej, slyšíte-li, přátelé,

i jeho srdce zbabělé? –

– Nuž, skočte naň a přivažte ho

zas jako jindy ke kříži!

Toť on zas z rodu proklatého,

jimž všem je život obtíží –

však siňal chce! To tykev pouhou,

jen po ní, po ní mře zlou touhou...

kde je? – mu rychle dejte ji,

je jeho spásou, nadějí!

Však za to, že tvé oči zřely,

co z bázně sta zde nezřela,

ať zří tvá duše zbabělá,

čím nad vámi jsme kdysi čněli,

proč vaše duše stonavá

to v boji věků prohrává! –

A Tonko cítí: teď ho vzali

a přivázali k stožáru,

z pod nehtů krev se proudem valí,

řve úzkost v útrob požáru...

A v dálce žlutá tečka visí...

to Tonkův siňal býval kdysi!

Nad bezednými propastmi

jak hloupá věc se směje z tmy...

Teď u loďky je... s loďkou vzplouvá...

Kam noří se však bílý svět?

Za chvíli pranic nevidět,

jen moře kol se vlní, vzdouvá...

To scirocco je, zdá se, zas

a dole někde hřímá hlas:

– Nuž, pusťte ho, ať tedy pluje,

však bez pomoci vaší vpřed!

Vždyť zříte, jaká vůle tu je

a jaký héros v bárku sed’!

V nás nevěří, nám smál se kdysi,

teď se slzami krev svou mísí

a jestli sázku vyhraje,

zas bude tam, kde dneska je...!

Je zralý –! On však neví o tom!

Jej žeňte honbou šílenou

nad stopou lodí ztracenou –

a potom –? Ať se zřítí potom!

Jej k rahnu ještě přivažte!

A – Epidaur mu ukažte! –

A Tonko cítí: prsty láme

mu sprostá síla surová!

Jej všechno mate, všechno klame...

a nejvíc tíseň zraková...

Hle, v moři nový den se rodí –

leč co to letí kolem lodi?

To vichr, mračna, déšť i zem’ –

vše pod červeným závojem –!

Na břehu stromy v háji šumí

podivným rytmem úděsným,

však živlů teď to jakýs šprým,

kterému člověk nerozumí,

či spíše chechtot běsů těch,

co v mušle troubí v útesech!

A Tonko cítí: bárka pluje

jak mořem tak i oblohou,

jak z moře – z mračen vyskakuje –

tam viděti je nebohou!

Stožárem dolů k moři visí,

na rahně mrtvé tělo čísi...

a tělo to je zelené

a k nepoznání změněné...

Tvář siná pranic nepovídá...

Tak mrtvý vidí mrtvého

a nemůž’ prchnout od něho,

tak bídě v tvář se dívá bída

a na smutnou se dává pout,

by mohla se vším utonout –!

Do cizí země Tonko jede,

a mořem cizím pluje též!

Do dálky jakés vplouvá šedé,

kde z oblohy je hrozná věž –

ví bůh, čí svět – to ještě v světě –

tu sprahlou poušt jen vidět v létě,

tu mračen nepohnutý klid –

a tam i stíny pyramid!

Vše sténá, velkou vášní stůně,

však rozvrat všechno rozkládá –

a nadtermitů armáda

vše vyžírá i v času lůně –

hle, velké plochy vesmíru

se bortí jako z papíru!

A nad mračny zas ptáčník číhá

a zas je vidět na balkon –

svět celý je jak pírka tíha –

a teď se houpe jako zvon...!

A teď se jako hora zvedá...

A teď si jako propast sedá...!

A teď se šklebí do šíře...

Teď je jak slunce ve škvíře...!

Teď dynamitem někdo střílí –!

Teď soudný den pad’ nad obzor –!

Teď balvany se řítí s hor,

by hloubku louže vyplnily –!

Utíká život z žil i cév,

vše plní kvil a jek a řev...

A Tonko cítí: Konec všemu!

Nevyjde slunce pro něho –

pohledí ve tvář ubitému,

však neprobudí mrtvého –!

Pomalu krev dál z nehtů prýští,

chlap stojí v slizském tratolišti...

Na tváři sedí prach i sníh,

jak narodil se v oblacích –!

Však – jaká je to nyní země,

kde vrchy k mračnům ženou se

a o kus mlhy perou se –?

Toť známé hory přece témě...!

Toť známých hor je přece kruh –!

Je Župa to a její vzduch?

Hoj, Župa to! Leč rovněž – cizí!

To města v moři pohřbená

kol vyvstávají, v moři mizí –

to pohádka je ztracená!

Tam sloupů řad se z vodstev zvedá –

zazáří – leč pak třikrát běda! –

s rachotem padá do hlubin...

A za vším onen letí stín,

jenž dnes už za nic nelehne si –!

Tam náměstí – tam řada vil,

již do zahrad kdos postavil –

leč vše to krása, která děsí:

i hradby kloužou k moři níž

a klesnou, jak je uvidíš..!

Vše zas jak za sklem kol se děje –!

Ví bůh, že chtěl bys udeřit –

však tvoje bezmoc se ti směje –

vše chrání jakýs obří štít,

jímž jakýs duch si hraje v pěně:

vše rovně zříš, pak obráceně –

pak u očí, pak v obzoru –

vše letí dolů, nahoru –

však takovou to slávou hřímá,

že vidíš zpátky sebe též

jak mrtvou loď, jak sprostou veš –

co očima zříš strhanýma,

to dílo sice ďáblů je –

však osud v něm tě lituje...!

Vše bíle září, zlatem kmitá,

spí pod vavříny teras běl –

vše pravda jakás nezakrytá,

již dosud nikdes neviděl.

Chlad vodopádů kouty skrývá,

v nichž kouzlo země s nebem splývá,

ne vody, ale barev šum

se vírem nese k nebesům,

z nichž velká ruka ven se sune...

Tam loďka, v níž kdos v noci plul –

vše bohů krmě je i stůl

a jakés velké štěstí slunné –!

Vře život z břehů, hor i zmol –

a ruka stříbro sype v dol..!

A za závojem z drátků bílých,

kde voda z hory vyvěrá –

se zázrak nad zázraky vylíh’

a slavná divů nádhera:30

na skále cos jak palác stojí...

jdou schody z něho ku příboji...

nad schody duha květin všech –

a chládek vánku na křídlech...

Sloup jediný ční nad píščinou –

se sloupu pták zří na moře –

toť Kdos, jenž není nahoře –

toť Kdos, i nad ním mračna plynou –!

Toť někdo větší snad než bůh

a největší z nás dobrodruh...

Jak žertem z vody města rostou,

jak doopravdy hoří v tmách,

teď kvetou tklivou něhou prostou,

teď zbohatlá je loupí vrah –

ó skutečnosti, tvá kde brána

je vztyčena a dochována?

Což jenom živly zůstaly

a v nás jen zkázy signály?

Hle – Župa vstala, Župa slavná,

jak žila přec všem v paměti –

vyvstala z věků zajetí,

tam jako báj se zvedá z dávna –

tam vstala jako velký chrám –

a tam jak div – ční Cavtat sám!

Jsou, jsou to vskutku břehy jeho!

Však jaké mocné rozlohy!

V ně vloženo cos nezměnného –

však, jaký obraz ubohý!

I On kams do hlubin se ztrácí –

jak celý svět se s Tonkem kácí,

svět Jeho lodí daleký –

kams v malost padá na věky –!

Jen tam, kde jeskyň ukryta je

v Šipunu vedouc prostory,

ční postať vyšší prahory

a s pomerančem sobě hraje:

to – slunce hupká nebesy

a Konavljan s ním hraje si!