[Scirocco] (VIII)

Na moři klidném bárka pluje

a jak by přístav hledala...

Ji zdá se Hrůza postrkuje,

to není plavba pomalá! –

toť plavba kruhem, kolmo, skokem,

(tak mečoun hrá si před útokem)

toť plavba, jaké nezřel jsem –

tam pod mořem, sem nad mořem!

Však na konec vše končí klidem,

loď pluje jako ospalá,

jak hloupou noc by přečkala...

A tak se Tonko vrací k lidem:

jak včera byl by lovil kdes

a teď jak lov by domů vez’...

Však celý přístav tichem dýchá,

na břehu není človíčka...

Jak tenký pramen zurčí z ticha

z kláštera zbožná písnička,

hlas varhan zní v to zádumčivě,

i barvy svítí položivě,

ulice pusty, prázdny jsou

a smutny vážnou modlitbou...

To za Tonka se všichni modlí

v klášteře k Panně přesvaté

a všecky ruce sepiaté

na Srdce míří, v něž kdys vbodli

své kopí ďasi zběsilí,

když na kříž Syna přibili.

Jen děcko jakés venku stojí

a klášterních se drží stěn...

snad že se dovnitř vejít bojí,

když kostel už je naplněn –

Zří, kterak bárka v tichu pluje,

zří, kterak sem teď zaměřuje,

zří celou loďky divnou pout,

zří siňal podle bárky plout,

zří provaz s přídi – natažený,

a u stožáru chlapa zří,

jenž k domácím však nepatří –

teď obličej zří rozvrácený –

a náhle padá do kolen:

Což je to přízrak? Je to sen?

Loď přistala... Toť – Tonko přeci!

Ten obličej – toť Tonko sám!

Však jaké s ním se dějí věci?

Hle – přivázán on stojí tam!

Do nebe hledí – sténá, vzdychá...

Teď kněze hlas se rodí z ticha

jak svatá síla potají...

Hle – s Tonka pouta padají!

Hlas knězův roste... Tonko chví se –

Hlas knězův sílí... Tonko jde –!

Kněz pěje – Tonko, kde jsi – kde?

Kněz šeptá – Tonko rozhlíží se,

pak rukou jede přes oči

a zvolna k špici pokročí...

A kostel pěje... Tonko skáče

zas jednou z loďky na zemi!

Je zmaten, hupká, breptá, pláče –

pak zvážní, zmlkne, oněmí –

A kostel slavnou hymnou hřímá...

Kam s očima jdeš vyhaslýma,

oj, Tonko, kam to, kam to jdeš?

Co mezi nimi všemi chceš?

Jde v hymny bouř jak plamen vratký,

jenž zhasne každý okamžik –

je doma však –! Vzdát nebi dík

přec musí! Zde je! Připlul zpátky!

A náhle stojí v čele všech

všem na dohled i na poslech!

Dav jako dvojí skála stojí,

i kněz sám ční tu jako strom.

Kdes, Tonko, sílu nechal svoji?

Jsi vůbec ještě v těle tom?

Hle, tvář je krev, krev líc je bědná,

vše strašná jakás rána jedna –

prst krve rampouch vybředlý,

horečky v oči usedly,

půl těla modrá kůže svadlá,

dlaň černá barva mokvavá –

toť spíš než člověk ohava,

jež do modliteb lidských vpadla –

a hrůza všech hrůz největší:

ten hlas – už není člověčí!

A přece! Vizte! Padá, volá..!

A po kříži své ruce vztáh’!

Tam Petrič vyskakuje z kola,

by Tonka zachyt’ v mrákotách...

Kněz rovněž už je podle něho,

kříž nese k ústům omdlelého...

Toť zázrak, Tvůj to, Paní, div!

Hle, Tonko přec se vrátil živ!

Otvírá oči, zvolna vstává –!

Kněz křižuje ho na čele –

on pláče, vzlyká nesměle,

pak zvolna do chůze se dává...

Jde za sluncem, jde na břeh ven –

kde – jeho člun je zakotven!

Jdou všichni za ním... Co to hledá?

Jde do bárky – tam hledá zas...

Dvé rybek ze dna loďky zvedá –

toť radža, cos jak mořský ďas..!

Teď provázkem je k sobě váže

a na břeh jako kámen háže –

vše bez výkřiku, beze slov...

Je nocí tří to celý lov?

Se špice provaz mrtvě visí,

loď zakotvena není však!

S ní prostě přistal ubožák

a neuvázal ji jako kdysi –!

Jej hnala as jen bouř a strach,

ni siňal z vody nevytáh’..!

Teď vystoup’, zvolna rybky zvedne...

Jde k Petričovi, zaskučí –

a Petrič hádá, chápe, zbledne...

Fošinu přinést poručí...

Zde jest! Sic práce stará, hrubá,

však těžká, ostrá, sedmizubá –

a kdo v své ruce váží ji,

nebodá, ale zabíjí...

A v žilách krev se zastavuje

a rudý plamen v očích plá –

to Pomsta zase vykřikla:

Hle, sázky konec přece tu je!

Hle, čest je zase v národě!

A nyní vzhůru k hospodě!

Což panstvo ještě neodplulo?

Tam jejich loď se houpe dál –!

V nich svědomí se nepohnulo?

Nevědí, zázrak že se stal?

Hle, Tonko – Tonko přec je tady!

S ním konec hanby vší a zrady –

jej nezmoh’ strach ni děs ni hlad

a teď jde dílo dokonat!

Hle, přes práh stoup’ a v síň se vleče..!

Což – zbledli strachem šíleni?

Hle, Petrič dává znamení –!

Pst, ticho! Kořist neuteče

už dveřmi, okny žádnými!

Hle, Tonko stojí před nimi..!

Jak medvěd tak se v bocích klátí...

Dvé rybek jako hrozná zbraň

jej stejně nesou nad závratí,

jež ještě jednou padá naň –

leč pak je klidno – skoro zdravo...

– Kam zíráš nyní, strašná hlavo? –

– V dva páry očí tajemné...

Snad byly ničím beze mne...

Teď po okraj se zase plní

podivným vínem do zlata...

– Stůj! Hadů zas to doupata! –

– Tam vskutku hřbety jich se vlní! –

A Tonko zírá v bílý den

a mluví ničím nezmaten:

– Zde jsem, jak zříte, vzácní páni,

zmučený sic, však na živu

a sázku držím na své dlani

k vašemu jistě údivu...

Jdu pro výhru si, jež mi patří

ne za dvě noci, ale za tři –

zde celý lov, jak sluší vám

a jak jen vám ho nechávám!

Sem vklad, jejž oltář dobře schová,

za nějž jsem duši skoro dal!

však to, co vám jsem neprodal

a má snad nevylíčí slova –

že zase v hlavě se mi tmí –

to zaplatíte jinak mi! –

– Nuž – Konavljane? Kam se díváš? –

– Na kolena tvá... smíme-li...

O svojí pýše zas tu zpíváš

a klesají ti, příteli! –

– Nu ovšem, div že všechno snesla! –

– Tož tvoje síla přece klesla? –

– Snad, nevím... Padla jako pták,

jenž uštván vzletěl nad oblak...

– A ty dvě rybky – lov tvůj celý? –

– Ten moře jenom přálo mi..!

– Snad ruka tvá je rozlomí,

my div že bychom uviděli? –

– Což myslíš, že jsem rybu vzal? –

– Nu ano, proč bys neselhal?

Kde parangál máš? – Vyndán stěží...

– Lžeš! Kus ho nechal’s náhodě!

Kde siňal? – Jeden v bárce leží...

– A druhý? – S bárkou na vodě. –

– A jak jsi dojel? Bez pomoci?

Sám živly jel jsi, blesky nocí,

či pomáhal ti někdo snad,

koho tu nechceš jmenovat? –

– Ty, ďáble..! – Tak jen ty mne zoveš,

že já tě chytil ve tvé lži!

Však ta mých očí nezamží,

jak šílenstvím jich nevykloveš!

Tys přišel svou si pro slávu,

– nuž – podívej se k přístavu! –

A všichni okny hledí k moři...

Tam vidět bárku Tonkovu,

kol ní se velké kruhy tvoří

a letí kams až k ostrovu...

Na špici provaz napíná se,

u bárky siňal kolíbá se –

a loďka pluje sama v dál,

kde temný mrak se ukázal..!

Ten mrak však – černá obluda je,

před bárkou náhle vyvstává...

svou hloupou přítěž poznává,

– na parangálu chycena je! –

do vzduchu ploutví hází ji

a na padrť ji rozbijí..!

...Spí Tonko? Oči zavřeny má...

Zda zřel to velké divadlo?

Ví bůh, co smysly svými vnímá –

cos jako křeč ho přepadlo...

Zří půlnoc... bílých bohů řadu...

zří holubičí zraky vzadu...

zří mořský národ pod sebou...

a zří i orly nad sebou...

A slyší – slyší – Konavljana...

– Nuž zřel jsi, več jsi nevěřil,

už víš, proč krev nám teče z žil

a nač nám chvilka žití přána? –

A Tonko slyší jemný smích,

jak ptačí tikot ve větvích.

Co za sebou ten smích vše vábí,

to slyší jenom šílení,

do výhně za tím duše šla by

na pouhé brvou znamení...

Vždyť pod tím marně život zkvítá

jak něžná růže nerozvitá...

Zda rozkvete – kdy, jak a kde,

to tady týrá nás a rve!

A tak jen někdy vzpoura zbývá:

otevřít rudý krve proud,

v něj vnořit se a zahynout,

snad za ním pro nás vše se skrývá..!

– Nuž – Tonko? Hrál jsi – dohrál jsi!

A – slyšels v noci? Dozrál jsi! –

Zved’ zbraň, by zabil Konavljana.

Byl okamžik to jediný –

však do zdi letí těžká rána

a za zdí – vidět hlubiny,

kam zbraň jak meteor se noří...

Oh – to jsou hloubky všechněch moří! –

– Stůj, Tonko, zadrž v hněvu svém!

Tam v nicotu se mění zem’!

– Stůj, Tonko! Ten, kdo na tě kývá,

toť vrah, jenž v hloubkách věčna skryt..! –

– Mne pusťte! Musím za ním jít! –

a v peklo padá duše živá,

kde láva stříká ze štěrbin

a peklem dme se země klín...

Však slyš! Zní z chrámu to či z hloubi?

Dvě ruce se v tom setkaly:

– Blah’ ten, kdo s věčností se snoubí,

ať hrůzou šílel zoufalý!

Na prahu světů čekáme tě,

k nám doběhni a nedáme tě!

Zde teprv člověk začíná

a první bije hodina!31

Pojď, Tonko – Epidauru brány

tě volají – skoč rychle sem!

My v lepší svět tě vynesem’!

Pojď, lidský cáre, rozedraný –!

Pojď, lidská duše – skoč a poď

a Boha klusem doprovoď! –