SCYTHOVÉ.

Král Darius vpad do stepí, kde valný

lid Scythů bydlil. A hned tábor těchto

se zdvih, na vozích starci, ženy, děti,

na koních muži – všecko spělo v dálku

k východní straně před perskými proudy.

Oblaky prachu hlásaly směr cesty

i rychlost, jakou kočovný lid prchal.

I dal se Peršan v pochod stopou jejich,

a druhý oblak prachu věstil dráhu,

kde hřmělo jízdectvo v svých rudých šatech,

kde osrpené vozy harašily

a pěchota šla řinčíc meči o štít.

Den za dnem míjel. Obě mračna prachu

k východu spěla v stejné vzdálenosti

přes trávu stepí, přes písčité pouště

pod rozepjatou šedou klenbou nebes,

zkad slunce lilo bílé žáry svoje.

I vzplanul hněvem Darius v svém srdci:

– Jak dlouho budem honit lidi tyto? –

Zastavil pochod, heroldy své poslal

a ústy jejich takto mluvil k Scythům:

– Darius, slunce syn a král všech králů,

vám takto praví: Buďto, lidé scythští,

pošlete zem a vodu pánu svému –

anebo postavte své bojovníky

na rychlích koních s luky, štíty, meči

ve světle slunce perským vojům k bitvě.

Však jste-li houfem žen a starců, dětí,

pak vyznejte to, pokoj vám dán bude,

a vojska má se vrátí k domovům svým

tím směrem, kterým denně slunce spěje. –

Král Scythů, Indanthyrsos, odpověděl:

– Tak rcete Dariovi, synu slunce:

Náš národ nemá ohrazených osad,

ni polí kol nich, která vzdělával by,

ni země určité, již chtěl by hájit.

My ustupujem, bychom vojům vašim

odstoupli místo, které míti chcete.

My chceme pokoj, hledáme jej stále

vás vzdalujíce se. Tak půjdem ještě

dní několik až k hrobům otců našich.

Tam staneme. A tam též zvíte všichni,

máme-li také muže bojovníky.

Zem posílat a vodu není zvykem

našeho lidu. Nechť král vezme darem

ty věci zde a vyčte z nich, co přijde,

až budem stát u hrobů otců našich. –

A dal jim ptáka, žábu, myš, pět šípů.

Těch věcí smysl vyložen byl králi:

– Scythové, pane, tímto praví tobě:

Jak ptáci nevznesete-li se k nebi,

jak žáby nevnoříte-li se do vod,

jak myši nezalezete-li v zemi –

pak neuzříte více domovů svých,

neb šípy těmi všichni zahynete. –

Král Darius se rozhled po svém vojště.

Do šíře, dáli bělaly se stany

a hemžili se pěšáci i jezdci.

Výkřiky zněly bujných jednotlivců,

smích, hovor, zpěvy – sytý život šuměl...

I vplížila se tesknost ve hruď krále.

K východu hledl – v daleku tam černal

se tábor Scythů... Vstal a vydal rozkaz.

I vrátily se perské voje směrem,

jímž nad hlavami jejich slunce spělo.