Sdílné jilmy.

Jdu lesem samoten, stesk myšlenky rve v lebce,

noc spěchá stále blíž i v duši roste noc,

dub s hrudí kamennou svůj dávný žal mi šepce

a domlouvá: Jen vzdor, vzdor vezmi na pomoc.

Pryč, vyrvi stesku blín, než rozkvete ti v duši,

jím mraky strašidel krev otráví ti jen,

klam krásy jiným nech, jen v činu tebe ruší,

sic nikdy nesvitne v tvých ňadrech jasný den.

Nech poesie říš, v ní není skutečnosti,

nech volně nésti se svých vášni smělým letem,

na světě prchá vše před času divou zlostí.

Ty pláčeš slzami a růže rudým květem.

A dál tak domlouval a snětí v hlavu bil mi,

až hněviv prchl jsem, můj stesk se změnil v žal,

a mezi červánky v jas skropenými jilmy,

jež v sny mi zpívaly, svůj stesk jsem vyplakal.