Se hřbitova.

Bol v duši šel jsem se hřbitova,

má duše všecka pohřížena v hoři.

Teď vzhlédl jsem – hle! západ nachem hoří

a v brzku slunce svoje šípy schová.

Ó přírodo, jak’s krásna, věčně nová!

Tvé velebnosti v obdivu se koří

a v úžasu a bázni vždy se noří

v tvé krásy hloubku mysl básníkova! –

Kdes v dáli zazněl zvonek na klekání,

kraj všecek mlčí, všude božský klid

a s beder svoji únavu vše střásá.

Co v duši mé se dálo, nevím ani,

jen vím, se náhle zvlhla moje řasa

a ret můj že se zachvěl: Žít chci, žít!

Vždycky mně říkala babička,

měsíček v úplňku je-li,

abych se dobře naň podíval,

že to král David je celý.

Od těch dob dívám se, v měsíci

David král na harfu hrá-li.

Babičku odnesli na hřbitov...

probuď ji, Davide králi!