SE MNOU POJĎ!

Hřích! Proč se vzpíráš tomu doznání?

Jen jdi a ptej se, ptej se, co ti řeknou!

Jdi kající na ulic nároží

a kolemjdoucím žaluj na sebe svou hanbu,

u vchodu chrámu, kde se káže láska,

jdi ukazovat bílé svoje tělo,

(to hříšné, svaté svoje bílé tělo!)

své čisté ženství hoď těm davům na pospas,

náš celý svět a všecko naše štěstí intimní,

to všecko, čím jsem tobě já a čím ty mně,

to všecko hoď jim – naši vinu tragickou

ať oslintávat mohou kuplířskou svou morálkou

a drze omakávat prsty špinavými

tvou tichou oddanost a štěstí naše slzící!

Ty pláčeš? Pojď! pojď ke mně, čistá duše má!

a nebuď smutna – hleď, jsem celý, celý tvůj:

ta prsa, na něž ráda kladeš hlavu svou,

ty svaly paží k zápasu a k práci napjaté,

mé čelo ustarané, jež tak ráda líbáš

polibkem dlouhým, v němž se naše duše potkávají,

mé oči vyjasněné smutky rozptýlenými,

ty oči důvěřivě planoucí vstříc jasné dálce,

zářící dálce našich velkých nadějí,

můj každý nerv a každý atom mojí bytosti –

všecko je tvoje! Jenom smutna nebuď mi.

Svým vlastním tělem zahřeju tě v ustydlých těch tmách

– sem polož zatíženou, umdlenou svou hlavu,

a ruku dej mi, lichotivou, teplou svoji ruku,

a se mnou, duše, pojď, pojď se mnou oddaná

tou oddaností ženy, která trpět bude vždycky,

od prahu cnosti zahnána ty se mnou, duše, pojď

daleko někam z toho dusna přetvářky a lží,

do volných dálek s širokými obzory,

kde čistým vzduchem sytým vůněmi a teplem

v zátopě světla půjdem’ spolu osamělí,

dva píseň volnosti si zpívající vyhnanci,

a já ti nadšen budu cestou vyprávět

o slunci na horách a bílých ptácích v oblacích...