Se složenými vesly

Složil jsem vesla. Po vodě loďka kolébá se a plyne.

Je řeka tu klidná jak hluboký rybník mezi blízkými břehy,

kde vrbové pruty k olšové větvi chmelová liana vine,

kde s šedého stříbra vrbových houštin list padá jak slza něhy.

Složil jsem vesla. V soumraku, v mlhách podzimní píseň hyne.

Hladové noci nám upíjejí malátný půvab denní,

jenž velké své štěstí v slunečním jasu bez tepla poznává stěží,

po lesích strání plameny hasnou v zimomřivém chvění:

bůhví, kde ptáci jsou, kde květin všechna semena leží!

Složil jsem vesla. V soumraku, v šedi život je zapomnění.

V mokvavém chladu na loďce sedím... jakoby nebylo lidí

za těmi mlhami, za těmi lesy, jakobych tady byl doma

pod olšemi k vodě skloněnými, kde parma vousatá slídí,

srn, jež jdou pít sem, ryb a kavek bratr s vyschlýma rtoma.

Myslím si: Zasil jsem, ať kdo chce, co kde chce a pro kohokoli sklidí.

Od divokých břehů šílených měst přišel jsem k vodě a lesům,

já, který se učím teď chápati jich nedůvěřivost k lidem,

já, který se naučil rozuměti jejich nejmenším hlesům

a daleko lidí býti šťasten i trpěti s jejich klidem;

svých včerejšků neznám a svoje zítra zpívám na vrších vřesům.

Od člověka k člověku nesmírná cesta a ještě nedojdeš k cíli;

se stromy a balvany, s travou a řekou, se zvěří, s hmyzem jsem jedno.

Chci, aby bory, louky a vody voněly z dnů mých a chvílí:

jsem zde teď, haluzka domácí půdy, hrouda a já jsme jedno,

pro sebe jsme se narodili, abychom sobě žili...

Složil jsem vesla. Stíny se stýkají. Jak je všechno krásné!

I pomalé zmírání znavených krajů pro zimní klid a spánek,

jenž přichází se slibem širých ploch, jež bělostné jsou a jasné.

Loďka se kolébá. Hladinu čeří po proudu studený vánek.

Zde šťastný život pohádkou není. Zde se šťastně i hasne.