SE SRDCEM REKOVÝM

Král Robert zemřel. Jeho srdce vzal

rek Douglas, jak byl král mu rozkázal.

A věrně řídě se tímž rozkazem

vez srdce královo u Svatou zem.

Když loď již spatřila špaňhelský břeh,

o bitvě křesťan s Maury došel slech.

Tu Douglas ku královu srdci prál:

„Co učinil by teď můj rek a král?

– ‚Hoj‘ – velel by – ‚již taste družný meč,

kde čestná seč, tam také Skotův seč!‘ –“

A již se Douglas vřadil v křesťan šik,

a bujný, radostný ho vítal křik.

Rek Douglas obořil se v Maurův tem,

že proudy krve vpijely se v zem,

že na zem, pevnou dříve jako mlat,

jen s nebezpečím vojín nohu klad.

A Douglas k srdci královu zas prál:

„Co učinil by teď můj rek a král?

–‚Hoj‘ – zvolal by – ‚toť rozkošný je ples,

snad plavem krve mořem do nebes!

Však obuv je nám v plavbě na obtíž,

nuž svrhněm ji a plavme směle blíž!‘ –“

I svrhnul obuv, za ním jeho tem,

a pevně zas se opírali v zem,

a pevně zase křesťanský stál voj

a znovu kvetl bujný zase boj.

Však nových nepřátel hle táhne mrak,

že nepřelítl by ho orla zrak,

a křesťanův tak skrovný houfec jen –

o bídný, přebídný to bude den!

Tu Douglas k srdci královu zas prál:

„Co učinil by teď můj rek a král?

–‚Hoj‘ – zvolal by – ‚hoj, hoši, dále vpřed

a zasekněm se v samý Maurův střed!‘ –“

I mrštil skříň se srdcem v Maurův střed:

„Jaks vždy nás vedl, veď nás naposled!“ –

Boj skončen. – Druhý vzešel žalu den,

u skříně Douglas mrtev nalezen.