Se stupňů svých...

Se stupňů svých jsi sešel ke mně dolů

a na má prsa položil jsi hlavu,

my v prostřed žití víru snili spolu, –

nám ničím nebyl všední příboj davu.

Nám stačil zrak a pousmání sladké,

dotknutí ruky, pocel na čelo,

teď vím, když zmizely ty chvíle krátké,

co tenkrát křídel s námi letělo.

Se stupňů svých jsi sešel dolů ke mně,

já k tobě zřela jako na Boha,

proč zůstala mi pod nohama země –

a v dálce jedna hvězda nebohá.

Tou zemí bloudím a k té hvězdě zírám

a nic mi není všední příboj davu,

já zápasím tu a jen touhou zmírám,

bys na má prsa položil svou hlavu.