SE SUCHOU KVĚTINOU.

Zde na mém srdci ležela,

zde nejbouřněj krev běžela,

zde zvlnila se mocným ruchem,

zde spala ve ztrnutí hluchém.

Zná její vzkypění i var,

zná sladkých citů mocný čár,

zná sílu mou i moji práci,

zná mdlobu mou i resignaci.

Svou duši, vůni vdechla mi

jak paprsk ztajen mlhami,

a něco z bytosti mé zpátky

na její výdech přešlo sladký.

Nuž vezmi ji, když chceš ji mít!

S ní bytost mou, můj žár a cit!

Je svadlá – musí tobě zkvésti,

vždyť modlím se jen za tvé štěstí!

Nejvyšší blaho vždycky tiché bývá,

jen okem mluví, jež se v duši dívá;

já pohled v Tvou, nad kterou v světě není,

tož šťastným jsem – dál pěju ve mlčení...