Se Svaté Hory (4. Maria)

Zpěv sladký řine

jak pramének a jako řeka,

mé srdce vinné

čís jala hebce ruka měkká.

Je k výším zvedá,

dá pršet zlatým deštěm milosti

a vzejít nedá

mé vzdorné hrdosti.

Níž na kolena

mě nutí milostností svojí,

jež nemá jména

a díků mých se plaše bojí.

A kouzlo přede,

jež duši orlí silou uchvátí

z té hloubi šedé

až do mystických závratí.

Ty sladké hlasy,

jež jako květ se rozvíjejí,

jsou echem asi

těch věčných božských epopejí.

A vrhám všecko

jak přítěž do vln svého s vraku

a jako děcko

nic necením, jen lásku v zraku.

Dál melodie

jak příval rostou kolem mne,

a bolno mi je,

co bylo, co je ztracené.

Své touhy hříšné

jak cetky vmetnu do vln návalu,

sny svoje pyšné,

vše žití rozkoše, tak bez žalu.

Svou sněnou slávu

jak lauru snítku poloztlelou,

a v dlaních hlavu,

v nich pohřbím minulost i celou.

A z všeho bytí

víc pro mne nezbylo než ty a já,

a mé je žití

ten refrén sladké písně „Maria“.