Se Svaté Hory (5. Pohled do kraje)

Zřím všecku slávu tvoji plát a plát

s té Hory Svaté, trůn kde skvoucí máš,

zkad hledíš do těch českých niv a lad,

jež strou se sem a za ty hory až.

Tvůj pohled mateřský tak měkký je,

ty znáš ten dobrý zmučený lid v nich,

jenž teskně živoří a nežije,

je k smrti trpěliv a v mukách tich.

Jenž jenom k tobě v chvíli nejtěžší

sem přijde v slzách z hloubi vydýchnout

a nadějí se znova v tobě potěší,

že nedáš neslavně mu zahynout.

Ty snědá Paní, Dolorosa dřív,

jež bolest znáš a znáš i kříže tíž,

jíž do rukou dal Syn tvůj moc a div,

ty, Matko Ukřižovaného, že pochopíš!

Že znáš ty sladké sny a naděje,

jež živí slzami a modlitbou

už staletí a nová generace je

dál nese jasnou pochodeň jak tmou.

Hle, jsou ta role jako ramena,

jež k trůnu tvému sem se strou;

kdy ruka tvá jim s výše požehná,

kdy rozvlní se posléz svobodou?!

Tvůj trůn jak k ňadrům svatý talisman

tak vroucně tisknou, výší k nebesům

a doléhají dětsky se všech stran:

kdy skutečnost dáš všechněm jejich snům?!

Ty Nepřemožitelná a ty Vítězná,

jak snu je minulosti hořké zhosť,

jich poroby zlom pouta železná

a slávě jich dej všecku budoucnost!