Sebastopol. (II.)

Samá pevnost kolem, hradby samé,

a co mimo, dálný pustý břeh!

To že síla? Málomocný klame!

To že titan? Snad, leč v okovech!

Tisíce těch jícnů skrytých v zemi,

tisíce těch proluk v mocných zdech,

myšlenka můž zbořit perutěmi,

jeden vzdorný výkřik, jeden vzdech!

Hradba lidstvu blaha nepřinese

ani lodí ocelový pás,

jako mušky v rozbujeném vřese

volným krokem rozdrtí je čas!

Marný řev těch smrt metnoucích kovů,

jinou zbraň chce strážný lidstva duch:

naostřenou žabku sadařovu,

pevný rýč a přikalený pluh!