SEBEKLAMY

Já čekám na večer, až lidí hlas se zlomí,

krev sluncem zpěněná až ustane jim vřít;

v den planoucí jen o jediné šlo mi:

svým slzám zdrženým tok tichý povolit.

Tu oděn jsa v šat passivnosti chladný,

sám s druhem jediným, jenž nazývá se klam,

jít mohu po cestě, jíž ještě nešel žádný,

a druhovi svou stálosť přísahám.

On, jsa mi oddaný, děs poznatků mých smývá,

jež na dně číše mé mi byly podány,

a svýma očima se ve kraj za mne dívá,

kde zřím pak blednouti jev faty morgany.

Dnes jeho duchem jen v styk vcházím s představami,

a jeho rtové též mé vzdechy formují,

flór zevních půvabů pro milenku mou dá mi,

již jinak marně, marně miluji.