Sebevrah.

Poslední v lampě petrolej

na stole dohořívá,

volně strhaný lampy svit

s tmou bratří se a splývá.

Znaven trudem i námahou

muž čelo v dlaně klade,

a slza horká násilně

dnes v oko se mu krade;

kol něho v světnici bída

z opuštěných stěn zeje,

a v koutě družkou vyhublou

bolesť na lůžku chvěje.

V stísněné srdce bodají

nemocné ženy vzdechy –

a on, jenž dosud mužně nes‘

vše – dnes jest bez útěchy.

Je třeba léků, potravy –

mzda sotva na chléb stačí,

a vše již v zastavárně jest,

co jen cenou se značí. –

Žena se v spánku ztišila.

A dělník šeptá sobě:

Kéž konec by byl – líp nám všem

bylo by jistě v hrobě.

Proč tady jsme? Bychom jenom

trpěli samé hoře?

Co jsme? Pouhým práškem, který

spláchne věčnosti moře.

Jak nicotní ti lidé jsou

ve vesmíru tom taji!

Jak ničemní, že zde místo

lásky jen se týrají.

Že jeden z potu druhého

tak nenasytně tyje

a k tomu i hladem ještě

jej necitelně bije.

Já pracoval, i žena má –

což platno ale je to?

Ach, živobytí naše buď

na tisíckrát prokleto!

Muž vstal a spící družku svou

políbil, i dvě děti.

Ucpal krb – uhlí podpálil –

Smrť vzala je v objetí...