SEBEVRAH

Jednoho jitra pestré květy zvadly,

ztratil víru v svět

a uvěřil tekoucímu hrobu,

ale byl včas vyloven,

(lidé někdy zachraňují jiné)

teď marně plove ulicemi

jako v horečném spánku,

vlny řeky zří všude kolem sebe,

cítí dotyk rukou, jako by to byly ryby

nebo bludné řasy,

je mu stále zima,

vidí vše, jak by se díval

hladinou vodní na svět,

ze slizké hloubky,

kde odpočívá jeho skutečné tělo,

zatím co on,

stín zemřelého,

čeká, až utone

v lidské povodni