Sebevrahovi na jaře.

Což ani úsměv májového nebe,

ni petrklíč, kde ztuhla krůpěj zlata

ze slunce v letu útlým stvolem jata,

od chmurných břehů nezdržely tebe?

Já neznal tě – leč lítost zlá mne střebe,

po stopách tvého žití píseň chvátá,

čím přetekla číš jeho vrchovatá

a která ti ji podávala Hebe,

že ani sestry slza, úsměv matky

v té době, jíž zní píseň tvorstva plesně,

kde nejlíp blouzní se za nocí světlých;

kdy vše zní láskou, slavíka zpěv sladký

kdy sklání hlavy v akaciích zkvětlých,

tvůj revolver byl děsný sarkasm Vesně.