SEDÍ DOMEK...

Sedí domek v ulici

pod červenou čepicí,

od rána až v noční stíny

znívá píseň kovadliny

vůkol celou vesnicí.

Do trojice perlíky

vyhrávají muziky,

výheň žhavým vichrem duje,

kovář tyče navařuje

s vlasatými chasníky.

A řeč běží v plamů kmit,

kterak by byl šťasten lid.

Kovář myslí, v ony doby

na pořádek stačilo by

hromy dva jen k službě mít.

Prvý, hned ten na kraji,

lít’ by rovnou k Dunaji,

a ten druhý by si schoval

pod začoudlý někam poval

pro příhodu potají...

Mysli mé tak lehýnce

při té drobné vzpomínce,

třeba vše již rozvál osud,

mládí mé tam běhá posud

ve strakaté sukýnce.