Sedím na výši –

Sedím na výši –

hory se rýsují na obzoru.

Šumí to ve květech luk

a ve větvích boru;

kdo umí naslouchat – uslyší,

co je to radost, do krásy probuzení,

co je to vykoupení z muk.

Bůh – to je les a hory a obzor

a širý lán pole,

všecka ta krásy vidina –

a člověk je všechno to hemžení dole,

žalu a zmatku nížina.

V nížině rodí se zmatky a stesky

z marného hledání,

nahoře, kam mohou slunce a blesky,

je do krásy uzrání.

V nížině člověk slzy jen roní,

bolest ho ohlodá,

nahoře, tam kde mraky se honí,

Bohu se podobá.

Les učí přemýšlet, strach lidský mizí,

sotva ses zahleděl ve prostor.

Strom nikdy není ti jak člověk cizí.

Ve výši, tam kde mrak všedna mizí,

sílu dá s Bohem rozhovor.