ŠEDIVÉ DNI. (I.)

Dni šedivé! Než člověk vám si zvykne,

kam uteci? Mha obzor pozastřela.

Sem papír! Což – i na něm mha se bělá,

ni jeden plný rým se nevymýkne?

Aj! což se všechno proti mně teď spikne?

Než viz! Mhu nebe odestírá s čela

a slunce vysvitlo a záře skvělá

plá na papír – teď mha i odtud snikne!

A slunce cosi píše! – Píseň jarní?

Však slova nelze přečíst! Nepromarni

ni chvíle slabikuje! Jdi, jdi tam!

Již čeká; tam – tam uhodneš ta slova!

Již vstávám. – Slunce zas se v šedu chová.

Vždyť není jaro víc, vždyť to byl klam!