ŠEDIVÉ DNI. (II.)

Již chci zas moudrým být! – Avšak když blíží

se hodina, kdy u tvých nohou vítal

mne vždy tvůj zrak, kdy ruku s tvou jsem splítal

a zřel, jak čelo tvé se k mému níží,

tvůj zrak se hloub a hloub v mé oko hříží,

ač jsem je zavřel před bleskem, jenž svítal

i skrze víčka v duši – kdy jsem čítal

tok minut polibky a čas, jenž plíží

se mi vždy líně, letěl jako vzteklý –

v tu dobu, kdy, ač málo slov jsme řekli,

rty přece hovořily přesladce:

v tu hodinu, kéž mám, jak v pohádce

tu moc, jíž ovinoval mhou se klamnou,

kdo řekl jen: „Mha přede mnou, mha za mnou!“