ŠEDIVÉ DNI. (IV.)

Jak bláhový, kdo s počasím se vadí

a mní, že proto se mu mračí čelo,

že nebe mračny, mhou se pozastřelo,

na slabé slunce mdlobu očí svádí.

Což mníš, že vše se kouzlem vynahradí,

i kdyby třeba na tisíc se skvělo

hned všude růží, kam by oko zřelo?

Jen slyš, co přítel rozum tobě radí:

I přijde podzim, na růže se vrhne,

a koruny jim jasné dolů sdrhne.

Tak na růži, již pěstovala, sahá

teď do srdce ti zlá ta ruka drahá.

A ruka tvá proč v prsa sáhnout váhá

a lupení, jež zbylo, nevytrhne?