ŠEDIVÉ RÁNO TISKNE SE U DVEŘÍ,

ŠEDIVÉ RÁNO TISKNE SE U DVEŘÍ,

v záclonách mrtvých smrtihlav spí,

běloučká dětská postýlka v zášeří

z peřin se svlékla ze zoufalství.

Nepláče hošík, bledý a maličký,

němé jest dětství žalující,

zapomněl snad i na smrt své matičky,

kterou mu snědli na ulici.

Okna! Ach, okna! Kéž by vás nebylo,

bolestné brány do trpkých dnů!

Kolikrát oko smrti z vás vábilo,

choré a slepé, v nedohlednu!

Stíny! Ach, kouty pro oči znavené

hladem a hrůzou, čekáte již,

až z ruky dětské, šílenstvím zraněné

masa vám kousek přinese myš?

Postýlko bílá, poduško zmačkaná,

kroutíš se krutě, potměšile!

Však oni přijdou, chodí už od rána,

složit mne, svázat do košile!

Čekáte, němé tabule okenní,

posupně že si zařinčíte,

umrlčí vůz až přiveze k stavení

mrtvoly dětí nepřikryté?

Nepospíchejte! Vždyť jsem tu poslední,

čemu se potom budete smát?

V hodině noční, ranní i polední

budou se vás i strašidla bát.

Slunce! Ach, pozdě! Nechoď sem! Pozdě již!

Či už chceš mrtvým poskvrnit zrak?

Těžce jde smrt! Tak pomalu leze blíž!

Matičko! Bože! Bojím se tak!

Zhroutím se v klubko, bez vlády, bez křiku,

na smrt mou ani nepočkají,

více už dětí svázaných v uzlíku

na fůru spěšně nakládají.

Kam pak nás vezou? Smutné a studené

rance jsou s těly umořených,

smrt sedí na nás, kam náš vůz zažene? –

duté mne oči, prázdno je v nich.

Márnice divná! Děti, ach, dětičky,

chytnu se vás a přitulím k vám,

chci už být také mrtvý a maličký,

spí vás tu dvacet, nechci bdít sám!

Dveře! Ach, hluché uši už neslyší,

v křeči bych jenom do dlaně kous’ –

hýbe se něco? Zdá se mi o myši,

jezdí mi v tváři potkaní vous?

Bože, to jsou přec hrobaři šediví,

do jámy nás teď naházejí

za matičkou, ach, ta se as podiví,

až její dítě obejme ji!

Ale nač mají nože a ocilky,

děti jsou mrtvy, jenom já ne,

proč jim tak divně svlékají košilky,

vždyť jsou tak bídné, rozedrané!

U dveří jeden stojí jak na stráži,

vařící vodou kouří se žlab,

na váhu kladou údy i závaží – – –

Matičko! Bože! Rychle mne zab!