Šedivý den.

Byl šedivý den a já v snách

jsem z okna zíral v zasmušilé sady.

Sníh už se bělal na Alpách,

a ostrý mrazík střechy sbělil tady,

a ani slunce nezasvitlo,

den smutný byl a šedivý,

mé srdce roztesknění chytlo,

stesk zachvátil mě blouznivý.

A na ten den, jak v Praze byl

– den smutný byl a šedivý byl taky,

na střechách už jen vrabec zbyl,

a stejný smutek zamžil moje zraky –

já rozpomněl se v roztesknění

na den ve vlasti vzdálené,

a opět jemné rozbouření

v mé nervy bilo zemdlené...

Mně připadalo, někdo hrál

v den onen motiv ze Schumanna:

„Byl v dálné zemi kdysi král –“

se ozývalo do šedého rána,

mně připadalo, pták že z klece

se tenkrát ozval z ticha tak...

už tolik dávno to – a přece

dnes zamžel mi tím stejně zrak...

A je mi, jako bývá těm,

jimž stálý smutek žití otravuje

– mně úsměv zdá se výsměchem,

stesk cítím jen a ten se opakuje. –

Po nocích plných toho stesku,

po nocích nemajících hvězd,

v mé duši jitro po rozbřesku

tak šedivé, jak popel jest...