SEDLÁK.

Tak o sloup opřený stál v němém vytržení,

jsa spitý září tou, jež vála mu kol hlavy,

dnes chýlila se skráň mu v tajůplném snění,

a místo srdce jak by měl kus uhlu žhavý.

A zvedli oponu. Co vše tam zřel v té chvíli!

Tam viděl osudy své bídné matky štvané,

jak v kronice je čet’, kdy hvězd svit planul bílý,

a noc se hroužila v ty chaty zadumané.

A nevýslovný smutek duši jeho schvátil,

slz rosou přetékal květ jeho srdce čistý,

kdy zřel, jak praděd jeho kdys vše drahé ztratil,

a kroniky své zřel zde vytržené listy.

Do noci zoufalství se v němém děsu řítil,

kdy popraviště zřel a postavy tam hrdé

všech českých šlechticův; on vše to v ňadru cítil,

a marně svíraly se selské dlaně tvrdé.

Chtěl vzkřiknout na kata, jenž roztínal v té chvíli

mu srdce v ňadrech též, kdy zněl zvuk bubnu vzteklý...

V tom zarděl se, neb zřel, jak v posměchu kdos chýlí

se nad ním potupném – jen slzy dál mu tekly.