Sedlák Mikula.

Na mohyle v stepi, jež se táhla

dálkou nedozírná, neobsáhlá,

Bojan seděl, bradou šedou kýval,

bludný zpěvák, slepý stařec věští,

a svou dumu v pohodě i v dešti

takto při varytě zvučném zpíval:

„Kde jsi, Iljo, ruský bohatýre?

Pěji dnes tvou chválu stepi šíré,

chloubo ruská, volám tebe zpěvem!

Přispěj, mládče, největší všech reků

deset dní již válčí, v nedaleku

vztekem na smrt zápasí a hněvem!

Svatogor, jenž v mraky noří témě,

sedlák Mikula, syn Báby Země,

v krutý boj se dali strašný, klatý:

pláče svatá Rus, lká a se děsí,

pojď, tys přemoh potvory a běsy,

s nimi bij se, zjednej zas mír zlatý!“

Tak bil v struny, vlkem letěl polem

jako střela hbitá za sokolem,

a kdo poví nám, zdaž stihl mety?

Vichr stenal, s bílým hrál mu vlasem,

a jak v posměch, s keře hlohu časem

na skráň stříbrné mu sypal květy.

Znikl den, již v mraku blýskly hvězdy.

Bojan bez oddechu pěl však vezdy,

a když hasly, hle, tu Ilja před ním.

„Jdu, kam děl jsi!“ řekl bez váhání,

a již zmizel v husté páře ranní

on i kůň i medvěd skokem jedním.

V buřan jitro zlaté růže hází. –

Před Iljou step dalná beze hrází,

země nezoraná, neveselá,

plná hloží, skal šla na vše strany,

a tam spatřil výjev nevídaný,

strnul žasem, jeho hruď se chvěla.

Uzřel souboj. – Obr, který hlavu

ztápěl v oblak zlatolesklém hávu,

nerovný boj válčil s trpaslíkem.

Kam vzpjal nohu – údolí se tvoří,

ruku vztáhl – v červánky ji noří,

vykročil – pět honů ušel mžikem.

Hoj, byl on to Svatogor muž boží,

on, jenž hrdě na hvězdném spal loži,

hrady zvracel, bil se s reky všemi,

města bořil v pýše nelítostné,

a když smál se, zvukem bouře zlostné

celý vesmír chvěl se, hrůzou němý.

Do kštice svých vlasů blesky střásal,

s nimi hrál si, s vichrem rval se, jásal,

a kde stanul, v poušť vše měnil všady.

Úpěla zem tíží jeho kroků,

kterou v pláči nesla dvacet roků,

než syn Mikula jí vzrostl mladý.

Přijel však již oři na sedlaném,

nežli soumrak rozloučil se s ránem,

na souboj zval Svatogora směle:

„Příšero, jež v lůno biješ matky,

v propasť tmy já srazím tebe zpátky,

odkud vstal jsi, přelud Noci ztmělé.“

Svatogor však, silák, slova nedí,

drsný smích jen vrh mu odpovědi,

a pak vztáhl k červu rámě tuří.

Mikula se uhnul skokem hada,

a již mečem bodá, seče, vpadá

lstí i hněvem, marně obr zuří.

Darmo zdrtit chce jej silou svojí –

vždy se vymkne a zas vrátí k boji,

ať den tmí se, ať noc jitrem vzchází:

tak dva supi o lup na skalisku

s rykem válčí, když jej zřeli v blízku,

střela lovce než je v propasť srazí.

Zemdlel Svatogor, kol moře krve,

zemdlel Mikula, však jako prve

prach se zvedá, dál boj hřímá stepí,

až pak náhle oba jednou dobou

padli na zem, uchváceni mdlobou,

a jich zápas skončen velkolepý.

Ale sotva do znavené hrudi

oddech zavlál, v půtku je zas budí,

vstali bleskem. Ku západu zlatem

žhavé slunce chýlilo svou kštici.

Chytli zbroj, vztek zahořel jim v líci –

mezi ně v tom Ilja vkročil chvatem.

„Buď nám soudcem!“ vzkřikli oba rázem.

„Jeden pán kde jest, ať druhý plazem,

a kde jilm, ať pýr mu stopy líbá.

Málo pro dva nám je v světě místa –

život jednoho smrt druha jistá,

nerad horský modřín šíji shýbá!

Buď nám soudcem, kdo z nás větší více,

koho z žuly páž a srdce lvice,

kdo má vládcem býti a kdo sluhou!

Marně zápolíme ze dne k noci.“

A jak vichry dva, jichž nelze zmoci,

vzdorně dali se zas v půtku druhou.

Svatogor v ráz chytil skalnou horu,

vrhl ji v tůň nebes, do obzoru,

marně čeká – zpátky nepřilétne.

Smál se Mikula, vzal s pole hrudu:

„Zdvihni tu, já otrokem ti budu,

než-li smrt rej dnů mých vratký přetne!“

Darmo zdvihá silák mocnou dlaní:

„Co ji poutá k zemi?“ – „„ Pot mých skrání.““

A již v závod zve jej novou zvůlí:

„„Sedni na kůň, k tmavému spěj lesu –

dřív tam brázdu vyorat chci v plesu,

než-li dojedeš jen cesty k půli.““

V smíchu urval obr slunci oře:

zlatohřivák, v paprsky se noře,

vzpjal se rázem – skok, sto honů v cestě.

Mikula však vesel vyjel s pluhem,

Píseň zpíval sobě v díle tuhém,

pohnal kobylku – skok, honů dvě stě.

Hněvným Svatogor teď blýskl zrakem:

Ještě nezmohls mne v boji takém,

hle, tu les – jej ruky vzmachem zničím!“

A již duby rval i cedry, sosny,

drtil vše – byl děsný, neúprosný.

Klidně sedlák pravil: „Já jej vzklíčím!“

V půdu kyprou hodil zrnko malé:

a hle, vzešlo již a rostlo stále,

rostlo mžikem, k nebi se až vzpjalo.

a již pučí, zlatým šumí plodem,

a zas nové stéblo vzrostlo spodem

v tisíc odnožů, vše kvetlo, zrálo.

Celý hvozd tu klasů před ním dálný

a jím hlučel hlahol triumfálný:

„Jsem chléb světa – kdo mne zničit může?

Jsem zdroj žití – každou bolest sytím,

a že plesám, proudím vždy, to cítím,

ve mně spí sen děcka i máj růže.

Nesmrtelnost ze zraků mých sálá,

z pouští tvořím ráj, mnou pučí skála,

z mléka ňader mých jen lidstvo vzrůstá.

Všady bujím, kypím, neumírám,

k svému prsu lva i červa svírám,

zrno ptáku, včele plást dám v ústa.

Zlatým klasem biji v hvězdná sídla,

mnou duch lidský vzplá a zvedne křídla:

nad vesmír jej vznesu nekonečný.

Bouří jásám, moře poutám lodí,

hory srážím, mnou vše dýše, rodí,

hrudí mnou hřmí chorál světů věčný!

Srnou plachou prchám k šípu lovce,

prsť, vždy plodnou, vrhám na ledovce,

sluji ruchem, strdím jsem i manou,

z mozolů se rodím, klíčím z potu,

přečkám vše! Květ révy, píce skotu,

zázrak jsem, mnou kosti z mohyl vstanou!

Z muk a trudů, jimiž člověk pádí,

vždy mu z rohu sypu radost, mládí,

hrůzou dnes, jsem zítra jemu krásou.

Do čela jej líbám sluncem lásky,

v kolébce mu šeptám báje, zkazky,

zoru v sny mu střásám zlatovlasou.

A když vzroste – pluhem jsem pak muži,

ve mně zraje on, mnou rámě tuží,

strašnější jsem zbrojí než hrot meče:

zdrtím vše, co v cestu se mi staví,

hory pohřbím v moře stébel, trávy,

z níž roj žití věčným proudem teče.

Jsem chléb světa – kdo mne zničit může?

Ve mně spí sen děcka i máj růže,

jsem chléb žití, mnou vše pučí znova!...“

Tak to hřmělo, rostlo hymnem klasů –

a kol všichni němi od úžasu,

Ilja pouze k druhům děl v ta slova:

„Mír buď s vámi! Ty se navrať k roli,

ty zas hory kácej, rovnej doly,

ať již májem štěstí k lidstvu sletí.

Stejni v síle, buďte bratři v práci –

a než v smrt náš život dokrvácí,

přejte, bych byl v kruhu vašem třetí!“