Sedlák nebo král?

V Záboří je pořekadlo

o tom kdoby nesmekal;

každý totiž se ho táže,

je-li sedlák nebo král.

Záborští si vypravují,

jak král Jiří z Poděbrad

na honech vždy dlíval u ních

a jak měl jej každý rád.

Jednou také o těch honech,

když se den už naklonil,

navracel se Jiří z lovu

a sedláčka dohonil.

Družinu svou vzadu nechav,

brzy hovor zapředl,

a sedláček vypravoval,

proč ze své vsi vybředl.

Pravil, že sem z dálky přišel,

že má času na mále,

ale že jde schválně z domu

podívat se na krále.

„Toť ti bude velmi snadno, –

Jiřík na to zase řek’ –

hleď, aby ses jednou dostal

do Záboří na zámek.“

Tím mi není spomožíno, –

sedlák mrzut namítal,

na zámku je prý těch pánů,

že nelze říc’, kdo je král.

„Také v tom je snadná pomoc, –

Jiřík opět odvětí, –

pojď jen se mnou, já tam též jdu,

můžeš krále viděti.“

„Na zámku pak pozor dávej

na každého člověka,

když vše smeká a se kloní,

jediný kral nesmeká.“

Tak šli oba po Záboří

v hovoru svém pořád dál:

sedlák kráčel hezky v pravo

a po levé jemu král.

Všude stojí lidu plno,

v oknech, ba i po střeše

a vše smeká, slávu volá

v opravdové útěše.

Sedláček je u vidění,

hledí sem a hledí tam

a věru, vše smeká před ním,

nemámí-li zlý jej klam.

A což teprv, když šli k zámku

sedláček byl v nesnázi:

panstvo i lid slávu jásá

a hudba je provází.

Zděšen sáhá sobě sedlák

na klobouk i na habit

zda-li sám snad není králem

chce se chudák přesvědčit.

„Jářku, strejčku, – já bych prosil –

posléz z hrdla vypraví, –

jeden z nás musí být králem,

buďto já anebo vy.

Všechen lid je samá úcta,

činí pokoření svá,

a co všecko vůkol smeká,

Nesmekáme jen my dva“.

Usmál se král a šel dále,

i lid v Zaboři se smál

a ptá se, když nesmeká kdo,

jeli sedlák nebo král.