Sedlecká legenda.

V moři mračen na korábu šerém,

racky kolem blesky jiskřící,

v Sedlci noc spěla nad klášterem

hlukem hromů, burnou vichřicí.

Věž se chvěje, zvony znějí samy,

táhle jich zvuk v bouři zaniká,

jako v slunci bahen bludné plamy,

v šumotu lip chvějná osyka.

V chmurné cele s chudobného lože

starý mnich se zvedá přízrakem:

„Otče,“ volá „milosrdný Bože!

blesků roj teď ssýláš oblakem.

Jediný jen sešli v oko slepé,

pod řasou by z troudu opět žár

vzeplál, jako z noci hvězdy lepé,

vrátil se mi zraku božský dar.

Vždyť to oko jako anděl péčí,

v stráži bdělo víry v krunýři

před tvou církví; aby bludů meči

v sad nevnikli kozli, kacíři.

Však ty víš, že kraj zde kolem šírý,

kláštera a řádu v obvodu,

pluhem práce mé prost Bratří víry,

žírným luhem zkvítá v úrodu.

Však ty víš, ó pane všemohoucí,

kolik duší spásy v palubu

z vin jsem vznesl, kolik v plamen žhoucí

knih jsem bludných vmetal v záhubu.

A kdy zásluhy mé nevyváží

rosu milosti, tvé dobroty,

pomni otců mých, již v tvojí stráži

v obět dali srdce, životy.

Děd můj mečem v bělohorské dýmy

pomáhal psát tvoje vítězství,

jehož dosud květy plamennými

mohyla se padlé země stkví.

Otec můj, co jestřáb zobák tupý,

brousil meč a srdce v křemeni,

od města kdy ku vsi se zástupy

bludaře v tvé vracel učení.

Nuž těch reků zásluhy spoj s mými,

ze tmy slepoty bych bídnou tvář,

jako země sněhu prostá zimy,

vztyčit mohl slunka v jarní zář.

Jako včela zas chci o své plásti

pracovat, tož bludů stavět pych,

k nohám tvým co pes své služby klásti –

vyslyš mne, ó Pane, v nebesích!“

Bouře přešla. Ohlasem jen dálným,

vzpomínka jak v duši malátné,

nebe hřmí, déšť kapek zvukem žalným

v okna padá v ticho posvátné!

A mnich ve snách, v klikaté jich směsi,

toto slyšel: „Věrnou duši tvou

žádost má ať v ničem nepoděsí,

byť i sluchu byla podivnou.

Takto zní: Noc každou k práci truchlé,

v hřbitov půjdeš v chmurnou kostnici,

lebky, hnáty, kosti plísní stuchlé,

skupené tam v divé směsici,

Rovnat budeš v různé, zdobné znaky,

co duch dá ti zbožným vnuknutím.

To-li vykonáš, Pán slepé zraky

rozžehne zas ruky dotknutím.“

Od té doby, prací zabrán pilnou,

v kostnici noc každou trval mnich,

kosti rovnal rukou neomylnou,

jako květy do záhonů, lích.

V průčelí již oltář; lustr hrůzný

před ním visí, důlky lebečné

svícny jsou, kol z hnátů erb již různý

v stěnách našel místo bezpečné.

Dál mnich spěje mocí tajůplnou,

cíl již blízký, duše zírá v snách,

zornice jak jásá světla vlnou –

ubývá již kostí v hromadách.

Tu kdys v noci, o hodině duchů,

ze všech koutů, ze zdí klenutí

vzdechy, šepty ku mnichovu sluchu

netopýří vlály perutí.

Zprvu zticha, osení jak šumí,

potom náhle pilou bzučící,

lebky, hnáty, derouce se v tlumy

harašily tichou kostnicí.

Hlasy zněly: „Proč ty rukou smělou

hostinný náš rušíš věčný klid?

Vari odtud, kde je stráží bdělou

Žižkův padlý bohatýrský lid.

Sigmunda voj palcáty a cepy

shroutili jsme praotců tvých rod,

jenž jak ty, své víry vášní slepý,

poutem mířil, mečem na národ.

Vari, smělče!“ – ale s myslí pevnou

setrval mnich, mužně stínům děl:

„Nemohu-li slepý, s tváří hněvnou,

živé stíhat, z bludařských přec těl.

Kosti mám, bych k poslušenství Pána

uhnětl je. Jako tato zem,

bludů plná, na pospas je dána,

tak i vás mám Jeho rozkazem.“

V bouř však rostly oživené hnáty:

„Nuže věz, že marno úsilí,

tvé i všech, již řetěz hanby klatý

věky na vlast naši věsili.

Praotců teď kosti z hrobů země

živé spějí zase s palcáty,

vozy jejich půda hučí temně –

to den pomsty, to den odplaty.“ –

Zazněl výkřik, zaduněla rána,

nocí hvězdnou tichý chvěl se sten –

Pod hromadou lebek, hnátů z rána

zasutý mnich mrtvý nalezen.