SEDM HAVRANŮ

Ne pokřiva to drsná nad iskerkou,

ne ostružina žultou nad sasankou,

ne vrba smutečná to nad baránkem:

stará Havranka to nad vnoučetem.

Nos orliný, ret úzký, černé vlasy,

let sedmdesát.

Je z Krasulů, co tmavé vlasy nesou

až do hrobu, tak jak dub nosí listy.

Tesknota, pokora, žal tichý sedí v líci,

žal, který prostírá se

po slezské zemi: v lesích pod Hrabyněm

jej počuješ, na branské na Hanuši,

pod Lysou, pod Smrkem, na břehu na Luciny,

ve vrbinách na břehu Moravice,

žal tichý slezské země.

Rod Havranů je známý v Děhylově:

hřmí sláva nedobrá jich bílým pod Hučínem,

hřmí na Plesné, v Pustkovci, v Martinově.

Rod žije krátko: bouřně zahulá si,

mlád klesne v mohylu, jak topol sklaný bleskem.

Děvucha pokorná šla kdysi za Havrana.

Diví se Děhylov a baby kroutí hlavou.

Rod žije bez bab, žije bez okovů.

Co Havranovi jest po vlhké ženě?

Sukní se nedrží, jen časem smýkne

v rež děvuchou, která se pyšnou staví.

(Po také děvuše syneček před Havrankou!)

Děvucha šumná sedm synů dala,

když chlopa zabili. (Žil dlouho na Havrana!)

Serval se se třemi a mrtev ustoupil jen.

Všech chovala, jak kůň robila v poli,

všech kladla v mohylu a zaplakala hořce

při prvých třech. Pak slzy tekly

jen ticho ručejem a úzké rty se stáhly.

Prvého protkl žandarm, když neposlechl v krčmě,

bil žida do hlavy, neb Havran bije židy,

kde potká jich; snad z pýchy, ze svévole,

snad v prosté duši cítí,

že žid je vždycky vrah moravských lidí.

Marš do Polské, odkud jste, gyzdi, přišli!

Druhý – mu prali břem, bo rostlý byl, jak břem jest –

zastřelil hetmana, když sloužil u vojanských.

Hetman jej udeřil; kdo pizne bez pokuty

kdy Havrana? Jej zastřelili, ale živ se nedal.

Kasárna celá střílela tam po něm.

Co Havranovi po vojenských pánech?

Co po císaři, knížatech a králích?

Co po zákonu, který mlčet káže?

Ten třetí, co byl nejšvarnější ze všech,

se založil, že báň kostela zleze.

Boj Boha se a nepokoušej nebe!

Co Havranovi po kostelích, kaplích?

Co po modlitbách, biskupech a kněžích?

Co po tom jest, co hřímá na nebesích?

Báň dobře zlezl, když se spouštěl s věže,

chybila noha, bleskem sletěl dolů

a bujná hlava rozbila se o zem.

Ten pyšný Hanys, jak čtvrtého zvali,

pověstný pašer nosil z Prajské zboží.

On pije v Hučíně, dukáty háže na stůl,

muzika zní, děvuchy vodí v kolo,

financům směje se, že dobře odbyl zboží,

žádný ho nechytí, bo financi jsou hlupci.

Ráz zaskočili: vzdej se, neunikneš!

Kdy Havran vzdá se, dokud žije, druhým?

Čekanem skolil dva, druzí jej odstřelili.

Ten pátý, Pavel – pravili mu ostříž,

bo zrak měl sokolí, na míli viděl v dálku,

do panských chodil lesů na bažanty.

Co panská zvěř, to patří Havranovi;

grof, panský myslivec, přijde-li v cestu,

polehne v mech, neb Havran střílí prvý.

On pánů nešetří, nešetří panské zvěře.

Tož též jej jednou panská stihla kulka.

Ráz tichá Opa rozlila se v loži

po jarních deštích, divý proud hřmí k Odře;

že přepluji ji, sázím bujnou hlavu!

Je rodná řeka, synka nezadáví!

Mohutným prsem rozrývá proud kalný,

juž blízký břehu, urvaný strom letí

a pizne v hlavu, synek zmizí ke dnu.

(Kolébkou byla jsi, mohylou také budeš!)

Tak zhasl šestý a ty, který zbýváš,

ty ostatní, ty nezarmucuj matky!

Máš koně šumného, nech neshodí ráz tebe.

Kůň chlopa neshodí, má rád ho, jak chlop jeho.

Já rychlík předběhnu, co běží k Bohumínu,

bo kůň můj lepší jest než všechny vlaky světa.

Vlak chytne koníka, jak běží přes koleje,

a když kůň nežije, tak jezdce není více.

Ach, osm mohyl jest a baba ještě žije!

Bůh ví, že žíti jest, neb vnouče oto žije.

A bude vychován, neb třeba stříci svíce

života Havranů, choť z jeho očí hledí

juž osud Havranů...

Snů dosti jest, kačice táhnou z Opy,

chtí kury spat, košulky třeba vyprat.