SEDM HROZNŮ.

Sedm bratří, hroznů zlatých,

na révě se rdělo, skvělo,

v záři jitra podzimního

hovořili vespolek.

Nejspodnější hrozen začal:

Milí braši, mně se zdálo,

že mě vypil v krčmě lupič

a pak vraždit, loupit šel.

Na to nad ním hrozen pravil:

Já jsem snil, že stařík mlsný

opájel mnou mladou dívku,

aby věnec vymámil.

Mně se zdálo, pravil třetí,

že mé víno šumí v číši,

kterou zahání si smutek

utrápený smrtelník.

A já snil jsem, čtvrtý na to,

že se perlím v ústa pěvci,

nadšení a vzlet mu vlévám,

tak že zpíval jako bůh!

Pátý hrozen: Mně se zdálo,

že mne lékař dával píti

choré matce, že ji křísím –

to byl jásot sirotků!

Šestý nahoře se vzpínal:

Já jsem plnil zlatý pohár,

z něhož král pil s jiným králem

k slávě míru, přátelství.

Na to šeptal hrozen sedmý:

Já jsem snil, že na oltáři

kněz mě žehná, světla září,

lidu spásu zvěstuji.

A v tom zvonek od kostela,

s kůru stará píseň zněla:

Tantum ergo Sacramentum

veneremur cernui!