SEDM PROTI THÉBÁM.

Nás sedm vyšlo. Zpiti chtivým žárem

a ve svalech domnělou sílu lví,

jsme táhli hrdí rozzpívaným Jarem,

svá opustivše tichá Království.

To byla jitra! Vzdorná pnuli čela

jsme k východu, kde jásal slunce plam,

a píseň tvrdá před námi se chvěla,

že Sedm slavně táhne ku Thébám...

Pak sady řídly. Baladické lesy

se táhly spjaty mrtvým tichem v dál.

Kles’ v duši smutek. Vichr úpěl kdesi

a divým échem smál se z černých skal...

Dozněla píseň, odumřely smíchy,

rozrytá cesta mizela nám v tmách.

Z nás každý šel již znavený a tichý,

s nemocnou touhou blouzně o Thébách –

A padli všichni... Před branami Města

v tragické póse leží smutní lvi:

kams v nedozírno běží bílá cesta,

kde v dáli hynou zpustlá Království...