Sedmero strun.

Má lyra v sedmi strunách časem zvoní,

to sedm tonů v jeden souzvuk splývá,

když Musa tiše nad lyru se kloní.

Ta první chví se různým světa zvukem,

ta struna praskla, hloub se v srdce vrývá,

že zimničným se často vlní tlukem.

A druhá struna sluje odříkání,

ta v hloubi celly, která nebe skrývá,

co v duši vře, zní, zpívá bez ustání.

V dum tvůrčích přízi třetí vždy se tulí,

ta Uměnám se v sladké oči dívá,

půl duše mé a nebes třímá půli.

Je čtvrtá struna provaz s Krista kříže,

jak cingulum mně rudé s boku splývá,

a k trpícím mě táhne, vleče, víže.

A pátá svatým sálá, plane zpěvem,

toť struna kněžství svatá, vždycky živá,

ta u oltáře nadlidským je zjevem.

A šestá, touha nebeské je lásky,

tou svatá Panna, Matka milostivá,

v mé duši něhy, úcty váže svazky.

A struna poslední, jak stačí vloha,

si hymnus svatý s archanděly zpívá

a zmírá v štěstí přede trůnem Boha.