Sedmihlásek.

Byl sedmihlásek malý pták,

měl žluté peří, černý zrak

a zpěv tak milý, tklivý tak!

Tam za tím naším hřbitovem,

kde mrtvé chladná kryje zem,

vždy zpíval na kři bezovém.

Kdo za zdí na hrob často klek’

a v modlitbě svůj hledal lék, –

byl Jeník, malý sirotek.

I slýchal rád tu píseň znít,

když na hrob šel se pomodlit, –

měl tklivou duši, jemný cit.

Tou cestou kolem do polí,

kde píseň ptáčka hlaholí,

šel jednou Jeník ze školy.

Tu krahuj dravý přiletí

a ptáčka lapí na sněti

a prchá s živou obětí.

Měl Jeník sílu, bystrý zrak,

i mrštil kámen do oblak –

a mrtev sletěl krahuj pták.

Než dravce, ptáčka chopil dřív,

bylť raněn v křídle, sotva živ,

a chvěl se strachem, – jaký div!

A sedmihlásek raněný

již v kleci visí u stěny, –

bylť dravcem letu zbavený.

Leč sotva minul letní čas,

než přišla zima, přišel mráz,

ve křídle rána srostla zas.

A ptáček v teplé světnici

kouzelných tonů směsicí

všem podiv budí na líci.

Když ještě venku padal sníh,

a ptáky hostil teplý jih,

zněl v jeho písni žal i smích.

Však nezní víc zpěv Jeníka!

Ve prsou bolesť veliká

mu ústa k písni zamyká.

Mělť Jeník nemoc, – byla zlá!

I schřadla líce bujará

a Jeník – umřel do jara...

Když smrti blízek, sláb a bled

ku kleci chýlil matný hled,

pěl ptáček v ní už naposled.

Den třetí – byla neděle –

když přišli k pohřbu přátelé,

ven ptáček letí vesele.

Spí Jeník svatém na poli

a nad ním v bezu vrcholi

zas píseň ptáčka hlaholí.

A sedmihlásek z jara sem

vždy přilétá rok za rokem,

kde Jeník v hrobě hlubokém.

A sotva slunce z rána zří,

hned zpívá, až se sešeří,

tam u hřbitova na keři.