Sedmihlásek.

Sedmihlásku, lyro Vesny smavé,

z duše vítám líbezný tvůj zjev;

jistě že tě z ruky průsvitavé

upustila lípy na větev,

srdcovými jež se listy zdobí,

v kterých skryt nám jako zvučný dar

hlasně zpíváš za sluneční doby

vzpomínky svých v duši snících jar,

sedmihlásku!

Krásný čas jsi volil, pěvče malý!

Pohleď jen, strom v bujný žene květ,

a světelné peřeje se valí

s nebes zlatých končin v mlžný svět;

s plamenitou leží slunce září

lásky žhoucí zemi na ňadrech,

rozkoš zkvétá na sličné jí tváři,

k nebi stoupá vonný její vzdech.

Sedmihlásku!

Nuže zpívej, drahý, zpívej s chutí

snivou touhu země po květech;

probuď krásu v jara obejmutí,

v kuklách motýle a v růžích dech;

rozkošných pěj písní řadu ladnou,

všecka lidská až rozkvete krev,

a hynoucí pokolení zmladnou;

kouzelnýť je hovorný tvůj zpěv,

sedmihlásku!

Já však tobě důvěrně a cele

rozbolené srdce otevírám –

nejež jen to pérko na svém čele,

nechciť tebe lapit, pouze žádám,

bys, jenž tónů stupnici máš v duši,

vypěl pro nás nebe skvostný div,

nežli žalost vnikne všeho tužší

v naše ňadra, v srdce českých niv,

sedmihlásku!

Nuže slyš! Strun sedm v zdroj tvých zpěvů

pro potěchu lidu ukryl Bůh,

sedm barev zžeh’ též v duhy zjevu,

blankytný jež ozdobila luh,

po světa když potopě a víru

od země výš k nebi onen skvost –

od člověka k sobě – známkou smíru

divukrásně sklenul jako most,

sedmihlásku!

Učiň po něm, pěvče! V zbožném pění

s prosbou o sílu se v nebe nes;

Bůh co konal k hněvu usmíření,

pro nás, pro vlast drahou konej dnes;

v ňadrech všech, v nichž dravce perutěmi

krouží svárů ustavičný vír,

duhu vypěj, aby v rodné zemi

navždy zářil zlatý smír a mír,

sedmihlásku!