Sedmikrásy.

Ten malý kvítek vždy mé srdce jímá,

jenž v kráse prosté kvete na lukách,

jejž z jara první, sotva prchla zima,

jsme v kytku vili v dětství svého hrách, –

duch můj vždy s touhou letí zpět v ty časy,

kdy zdobil dětskou skráň květ bílý sedmikrásy.

Když jarní větry šumí nad krajinou

a na lukách se bělá ještě sníh,

když letním žárem květy v poli hynou,

vždy sedmikrásy kvetou na stráních, –

tak duše ctnost kéž stkví se v květu stálém

ve chladu života i vášně pod úpalem!

Ač na odiv ve vzácných květů spleti

jich ruka dívčí nevtká ve svůj vlas,

přec mluvou lidu, ústy malých dětí

vždy slouti budou jménem „sedmikrás“, –

tak ctnosti krása vždy nechť žije v skrytu,

jak skromně rostoucí ten kvítek na pažitu!

Ať noha lidská stokrát po něm kráčí,

on člověku zas ve květ vypučí, –

kéž duše má i v žalosti a pláči

se za zlo dobrem splácet naučí,

jak na lukách květ sedmikrásy prosté,

jež stokrát zkosena vždy v nový květ zas roste!

Byť na hřbitově nikým nezaseta,

přec vykvétá nad rovů trávníkem, –

tak krása ctnosti, skrytá v reji světa,

přec trvalým vždy bude pomníkem,

až ztichne dech a tělo v hrob se schýlí,

pak nad ním rozkvete květ upomínky bílý!