SEDMIKRÁSY.

Krvavé rány,

hluboké rokle,

zejí v mém srdci.

A z těchto hlubin

šlehají květy

plničké trnů,

plničké krve –

krvavé růže,

zápasy Církve.

Na kraji ale

krvavých srázů

v tichounkém koutku,

v bezvětří duše,

pučí mi ticho

Sedmikrásenky

v košilce bílé

s korunkou zlatou,

s očkama rosy.

A já je sbírám,

do kytky vážu,

duším je nesu,

bratřím a sestrám.

Vím, k jiným chodí

pyšnější Musa –

s hedvábnou vlečkou,

s vějířem hravým,

s parfumem pižma,

s francouzským vtipem –

jako ta dáma

s kameliemi.

Ke mně dnes přišla,

prostinké dítě.

Já jsem ji oděl

v sukničku rudou,

v živůtek modrý,

v rukávce bílé,

v lehounké čižmy –

a tak ji posýlám

radostnou v svět.

S dětmi je dítě,

s květy je květ.