Sedmispáči.

Tu pověst znáš, jak v cizí kdesi hoře

si zdřimli pro věk bratři – sedmispáči;

mně jest jak děcku, jež usíná v pláči,

když líbám šíj tvou v ňadra tvá se noře.

Snů líbezných tu táhne celé moře,

ba sama láska duší mojí kráčí,

šum zřídel, stromů slyším s písní ptačí,

svou nudu zapomním i svoje hoře.

Tak usnul bych na zlatém srdci tvém,

spal celý věk, se nechtěl probuditi,

tluk jeho byl by mojich veršů taktem.

V něm život v souzvuk splýval by s mým snem,

co bledý vlas tvůj, který zlatem svítí,

by přes mou hlavu splýval kataraktem.