SEDMÝ ZPĚV.

Nevysoká předdvoří je stěna,

Mihulka kde z půle okrouhlená

z Jeleního příkopu se zvedá,

opodál kde v keři rozložitém,

ve útulku v hojném listí skrytém,

malý ptačí žvatlal denně sedá,

nedbaje, co kolem kol se děje,

zda naň žal či radosť křídlem věje.

Ke zdi přitulený růží keř

květuplné větve přes zeď kloní,

stále bádaje, kdo v jitra šeř

tolik sladkých písní z hrdla zvoní –

v ulici se shýbá, na dvůr zas;

vždyť to není jenom ptačí hlas,

je též píseň z rudých rtíků dívky,

kvítí pěstící blíž podezdívky,

píseň, kterou v růže rosa vniká –

Jitky, dcery kmeta žalářníka.

Jak ta něha zabloudila sem,

v onu smutku neozdobnou kobu,

kterak dlíť zde může v hroznou dobu,

výkřiky když ozývá se zem

a do smutné věže děsných skrejší

muži vozeni jsou nejstatnější?

A přec tak, leč dojemný ten zpěv

není zkázou radosti a blaha,

ale pláčem, jehož věčná vláha

skypělá jest outlé duše krev;

steskem jesti, jakým slavík strádá,

když mu zbojník hebké hnízdo strhne,

nebo rozkacených bouří sváda

ledné sutky na mláďata vrhne.

Však ne keř jen v květném nitru cítí

hloubku zpěvův těch, i lípa mladá,

jež svou hlavu na štít kaple skládá

a jíž okna při slunci se nítí,

tak že každé jako zrakem vniká

do nízkého bytu žalářníka,

aby zřela, kdo to u vnitř sedá,

zpívaje, že v kapli celý dav

okřídlených andělíčkův hlav

zvědavostí u výši se zvedá!

Blažeje to dcera, žalářníka;

na sklonku svých jeseňových let,

ještě než jej shnětla času příka,

štědrým nebem obdařen jí kmet;

nyní pak, když cizák Čecha dáví

vládna pánem jeho pod střechou,

starcovou je děvče útěchou

a jak anděl po boku mu tráví.

Divný muž je Blažej. Ctí a díkem,

že byl věrným sluhou Martinice,

na Mihulce stal se žalářníkem.

Od těch dob vždy vadne víc a více,

kloně hlavu k bušícimu prsu,

čím víc vězňův v hladomornu vede;

denně stiská spánky svoje šedé,

v zimě, v létě u růžného trsu,

jak kdys s tou, jež dcerušku mu dala,

než-li na věčnosť se odebrala.

Divný muž! Co skládá as v tom čele,

na něž dumání svá křídla stele

jako havran, letší s věže k hradu,

na skráň sochy ve králově sadu,

zrak jí kryje perutěma svýma,

ana v pravé srp a v levé snop,

z něhož vodu tryská v nebes strop,

jako rolník v době sklizně třímá?

Divno! Čím se v duši nese, čím?

cítí s onou sochou? socha s ním,

že tak často čelo mračí lysé,

přes příkop když zří a zamyslí se?

Myslí snad, že rolník české nivy,

ať je z kamene anebo živý,

tuží ruku svou a zvedá hlavu

vždy a vždy jen pánům pro zábavu,

jako někdy jeho otec konal,

stížen břemeny a množstvím ran,

až svízely přišlých ze všech stran

pod důtkami dozorců svých stonal?

Co as myslí, žal se v oko tryská,

a pěsť vetchá bezvolně se stiská?

To ví bůh; leč vždy víc zarmoucen

starý Blažej, neustále smutí,

dnem i nocí kýs ho týrá sen,

vynucuje z prsou povzdechnutí,

které jenom dívka v domku skrýši

něžným celováním na čas tiší.

Tak i dnes. – V svém oba tráví sádku,

jejž si upravili na předdvoří,

pod růžovým keřem na sedátku,

vždyť mohutně posud slunko hoří,

nechať spěchá k západu svým letem;

střílíť šípy lupením i květem

a Vltavský písek půdy vrchem

v zlato mění nádherným svým sprchem.

Pozdní růže, jimiž keř se kryje,

v klín si děvče trhá s popěvkem,

sladká slova mluvíc k růžím všem

jako vždy, když kytici z nich vije:

„Tys má družka, tys má sestra vnadná,

tys má přítelkyně, dítě tys,

tebe posud nedostihla žádná,

tebe do vlasů dám stranou, viz,

vás tři nerozlučné připnu k pasu,

tebe však, jež poupě z polovic,

za ňadra dám srdci pro okrasu,

vzkazem milostným mu vejdi vstříc,

vás pak, jejichž květ se nejvíc množí,

v kyprou kytici dám otci k loži,

braňte vůní proti snům ho zlým!...

Smím ti svázať kytku, otče, smím?“

„Aj, proč nesměla bys, duše milá?

Ve zlých nocech v myšlének mých tůni

stoupá mír těch květův sladkou vůní;

často se jím ňadra naplnila,

hrozilo-li srdce rozpuknutím,

často líbeznou svou přítulností

rudých myšlének i slz mě prostí,

když se oči k děsným nesou sutím

českých dědin, popelem jež leží,

nebo tamo k černé mostní věži...

svaž jen, drahá, z této vesny zbytku

jako jindy poslední snad kytku,

ať mě v tiché síňky temné skrýši

s tebou potěší a poutiší,

svaž ji jen!“ – A bílé ruce dcerky

plné růže kladou do zástěrky.

Slyš, tu z venku hluk a bubnův vír...

Na vrata je udeřeno ztuha;

zlekán otevřít jde práva sluha –

a juž s plachým ptákem prchá mír,

který mezi hovornými slovy

otce s dcerou v růžové seď křoví;

vždyť je hluk, jenž do předdvoří vniká,

smutnou zvěstí, která denně vzrůstá,

Mihulka že bude míti pustá

o jednoho více nešťastníka...

Vešli mušketýři se svým vůdcem,

v prostřed Hanuš veden, v pouta spjat,

krví potřísněn jest prostý šat

české země lotříkem, práv škůdcem.

Jeho hlava šatem obvázána

nekloní se, železnýť je vaz,

černý zor, ač sláb, přec neuhas;

nechať posud jitří se mu rána

na čele, jímž zděšen padlých stesky

ve zoufalství bušil o cep český.

Vcházejícím kráčí Blažej vstříc,

čapku snímá, kloní sivou hlavu:

„Tedy o vězně mám zase víc?“

„Ano, jatec čtvrtého je stavu,“

úsměšně dí Krepi, „vzácná šlechta,

myslím, až jej biřic opět zlehtá,

že nám poví všecko pěkně záhy,

kdo ho platil, kdo mu dával zbraň,

jen až znova zašroubujem skráň

vznesouce jej na žebřík a váhy.“

A kapitán Krepi v smích se dal,

až dvůr celý kol se rozléhal;

Hanuš změřiv ho však od pat k hlavě

odvrátil svou hlavu pohrdavě

a zřel stranou. – Lekl se a křik,

mužná hruď jak osyka se chvěla,

a tvář na dívce blíž keře tkvěla.

Však i její náhle vzkřikl rtík,

ruka zanechala růžné květy,

líčka zbledla, zesinaly rety,

a ta duše její ustrnuta

zřela na postať, jež v pouta skuta

zřela k ní. V ráz prsa se jí úží,

vždyť ten jeho pohled, jeho sten

smutnou otázkou je rozechvěn:

dáš mi na rakev tu hrstku růží?

Dvoje temné potkaly se zory,

jak dva sokolové letší s hory,

dvoje srdce náhle v žebra buší,

z hloubi srdce letí duše k duši.

Totě on, jenž v Salvatorském chrámě

v mdlobách zachytil ji v jemné rámě,

on, jenž průvodcem jí, níž se shýbal,

by chvějící ruku její zlíbal,

on, jenž bohu nevěren, jsa mnichem,

na nějž vzpomínala den co den,

nedbajíc, že třísníc duši hříchem

se svou láskou peklu spěchá v plen.

Také Hanuš poznal dívku onu,

již byl vyrval kdysi choutce vlčí,

také Krepi, ale Krepi mlčí,

věda přec, že výkřik dívky plachý

před ním ozýval se pouze strachy,

jen svou rukou máv, jak nahodile,

přitáhnuv si zdobný klobouk čile

na čelo kdys dobře znamenané;

pod ochlípkou zle však oko plane,

tvář se brázdí, hrbne vlčí plece,

zuby škeří se: „Má bude přece,

jen když vím, kde tráví kde se skrývá!“

a zas směle na dívku se dívá.

Znova křiklo děvče; náhlý strach

outlé srdce dravčím stihnul zobem,

s upírem se vznášel cizí vrah

první její lásky nade hrobem,

a ty zkázou jedovaté střely

dračích očí do srdce jí vjely.

Dřív než křikem ulekaný kmet

pospíšil své dceři na ústret,

odkvapila ruče do obydlí,

jako křepelka, když k mezi kvapí,

než ji lestný člověk, srdcem stydlý,

při měsíce hebkém svitu lapí.

Odkvapila, avšak růže z klínu

vytratila při neblahém letu,

těžké vzdechy řinuly se z retů,

srdce plno paprskův i stínů

topilo se v radosti i želi, –

jako sen byl výjev dvora celý,

aniž mohla říci na otázky

svého srdce, je-li onen zjev,

jímž zkypěla klamův prosta krev,

mrakem hněvův neb červánkem lásky.

Zatím venku vězeň odevzdán.

K Blažejovi vece kapitán:

„Toho lotra, žalářníku starý,

nad ostatní dnem a nocí střez,

upoutej ho dubí na pařez,

nevěř mu a častěj ztuž mu spáry,

jimiž obvaz s hlavy strhnouť hledí,

aby unik stahování kloubů,

kleštím, čapce, housličkám a šroubu, –

ďábel pikhardský mu v duši sedí.

Dvojnásobná pouta dej i zděře

tomu náčelníku selské sběře,

a jen potud šetři míry pravé,

by měl na popravu údy zdravé,

u níž sám bych rád se pobavil;

dbej, by zřídka jedl, zřídka pil,

a byl uctivým, ten chamský bloud,

než ho pověsiť dá náhlý soud;

dřív však dej mu něco na záplatu

první vzpoury kolem Křivoklátu,“

a vrah běsným chechtotem se smál.

„Proč dnes nemluvíš? nuž, hoši, dál

odveďte ho, ty pak připni k špalku,“

vece k Blažejovi, „často zbuď,

aby nezvyk příliš na zahálku.

Mimo tebe, kata, mne a stráži

nikdo ať se k němu neodváží,

nikdo, slyšíš? nechtěj s právem hráť, –

ni tvá dcera, jest-li nechce dáť

sličné hlavy svojí výkupným!

Znáš mě, běda, jest-li zradu zvím!

Nedbej jatce, klne-li či skučí,

za jeho dvě vaše hlavy ručí!

Ostatně, ač vy mne nepozvete,

přijdu záhy, milý muži, věř,

vzkřiknouti jsem slyšel tvoji dceř,

proč a nač? Nu, dej si pozor, kmete,

myslím věru, že ta hodná roba

lépe jatého zná než my oba.

Zatím s bohem!“ – a juž na obrat

v chechtu do kovaných vchází vrat,

pohněvaný kmet však, pln jsa vření,

vede mlčky vězně do vězení.

Zdiven kráčí Hanuš po nadvoří,

na duši mu tane onen sen,

když ve zlatém oblakovém moři

bílým andělem byl unášen.

Nebyla to něžná její tvář,

ony ruce, ona zraku zář?

nebyla ta šatu zdoba hravá?

bílých ramen peruť poletavá?

nebyly to plné růže as,

jež, když v síňku plaše ulétala,

maně na nádvoří vysypala,

aby květy viděl zas a zas

na své cestě u vězení smutné,

než kat bujnou hlavu jeho utne?

Kráčí růžemi. Jak rád by stál,

aby jednu jen z nich zulíbal,

jednu jen, již ona s tváří smavou

sladce celovala v ňadro rudé...

Hanušovo nitro štěstím chudé

chví se láskou, – před popravou!

Zachvěl se, vzdech v hloubi srdce vězí,

chtěl je stisknouť, nelze pro řetězy,

jenom oknem v temnou síňku hleděl,

kde ten bledý anděl v pláči seděl.

Ku postupu přinucen je stráží

hrubou bradaticí v hrubé paži.

Železné se otevřely dvéře,

Blažej s jatcem v Mihulku se béře,

přivřev za sebou, stráž chodí venku...

Hanuš s kmetem sami ve přístěnku.

„To náš cíl,“ dí Blažej, „zde tvá koba,

a zde lože, spočiň, pane, chceš-li,

kéž by bolesti tvé duše přešly,

hroznější než přižene se doba!

Mám tě sepnouť, leb má za to ručí,

že nestrhneš svazův, než tě zmučí;

já však věřím v cit a věhlas tvůj,

zmírním vše, dám sebe i svou dceru

důvěrně v tvou moc! Ó, splň tu věru,

neruš žití svého, pane můj,

slib mi to; že splníš pak, to vím!“

„Slibuju,“ dí Hanuš „učiním,

sdílný starče, vše, co na mně chceš,

proč však, nevím, a ty nevíš též!“

„Vím! Chci mírniť tuhý žalář tvůj,

abys zřel, že kmeta pod kabátcem

stejné srdce bije s tebou, jatcem...

pozděj více... bůh tě opatruj!“

Odešel. Jak zmámen Hanuš stál,

zmámen dívkou, milosrdným kmetem,

jenž rab práva, kněze mluvil retem

a v tmě koby zrakem vstříc mu plál,

jako hvězda, jež se v soumrak nítí,

vždyť v tom jeho hrůzypustém oku

slza stála, jako rosa v kvítí.

Však proč dlí zde tolik těžkých roků?

Bůh-li ve tmy poslal jej té věže

očí sušit vězňův, kterých střeže,

než je zničí břitké vrahů nože?

Kéž zde zas!... a klesnul na své lože,

ne by spal, leč v myšlének svých letu

kvapil k těm, již prosti vůdce zas

vrahům budou v ždaný hodokvas.

Vzdechy řinuly se zbledlých retů,

vzdechy, kletby divoké i hrozby,

a zas k nebi vinuly se prosby,

aby bůh vlasť drahou hrůzy zbavil,

než by antikrist svůj hod v ní slavil.

Ve zoufalství rukou uvolněnou

svaz chtěl rváť, by po všem bylo veta,

lebku roztříštiť chtěl vlhkou stěnou,

trest však, který zastihl by kmeta,

rukou soucitnou mu srdce drží,

vždyť by zhynul Blažej, děvče s ním!

Lze důvěrnosť spláceť činem zlým? –

A tak ze sporův těch znova trží

žal a hrůzu, čekaje, až vrazi

jemu jako jiným hlavu srazí...