Šedý mráček bral se nebem jasným,

Šedý mráček bral se nebem jasným,

lhostejně a chladně dále spěl,

jakby ani krásu neviděl,

jež se k zemi snesla s ránem časným.

„Co mi po tom, že je den tak krásným?“

ospale a roztržitě děl,

zachvěl se a ku západu šel,

zahaliv se tmavým stínem řasným.

Náhle stanul: „Ty mně přece věříš?“

„„Nevěřím ti,““ děl jsem, „„k čemu slov!

V prázdných slovech nepravda se najde;

se sluncem své síly marně měříš,

lhostejnost tvá lichý jest jen krov,

který pojme vše, co klamem zajde.““